Rande s hvězdou [Dylan O'Brien]

12

Po deseti hodinovém letu, který jsme díky náloži alkoholu, skoro celý prospali, jsme se dostali na letiště v Římě. Už jen z té výšky jsem si vychutnávala pohled na samotné město. 

Už jen jak jsme vylezli ze soukromého letadla jsem cítila ty silné paprsky slunce, které v Seattlu prozatím chybí. 

,,Tak vítej v Říme, Ady," chytne mě Dylan za ruku, když omámeně pozoruju oblohu. ,,Musíme jít, čeká nás taxík," dodá.

Držím se těsně v závěsu za Dylanem, před kterým jde Sophia v objetí Tylera. 

Po celou tu dobu letu se od sebe ani nehnuli. Sophia dokonce celou tu dobu spala v náručí Tylera, který seděl v křesle. Probudila jsem o trochu dřív než všichni ostatní, takže jsem měla měla tu možnost se upravit. Rozčesat si vlasy, udělat si nový makeup pomocí malé kosmetické taštičky, kterou vždycky nosím u sebe. Bylo velmi milé slyšet od Dylana, který sotva otevřel oči. ,,Ty jsi tak nádherná po ránu," ano, kdyby tak znal kouzlo kosmetické taštičky.

A teď? Teď jsme konečně tady!

Celou cestu přes letiště mám pocit, že někde budou číhat na Dylana, Tylera a Sophii fotografové nebo šílené fanynky. Sice mají sluneční brýle na očích, ale nikdo takový je na letišti nečeká. Třeba nejsem jediná holka z Evropy, která o Dylanovi nemá ani páru.

,,Tak to vypadá na pěkný den," obejme Tyler svou přítelkyni a políbí ji do vlasů, když zjistí, že mají volnou ruku a nikdo je tady nečeká. 

Dylan se na mě podívá, rád by udělal to samé, ale já se pustím jeho ruky a rychle ho zadržím. ,,Na to ani nemysli!" ten protočí oči sloup a otevírá dveře taxíku.

Po cestě autem se nemůžu vynadívat, projíždíme tolika známými místy a památkami, nemůžu se dočkat, až je v následujících dnech všechny projdu.

Když projíždíme kolem Kolosea, nemůžu uvěřit, že se to opravdu děje. Jsem tady, v Římě! A co víc? Taxík zastaví jen několik metrů od této honosné památky, kde před stovkami let denně bojovali gladiátoři o holý život.

,,Jsme tady!" oznámí řidič taxíku v italštině a Tyler, který sedí po jeho pravici platí za cestu. Asi bych se s ním měla domluvit a nějaké peníze mu na taxíka přispět. Přeci jen to nebyla cesta za pár babek.

Sakra, už mluvím jak nějaký amík.

Do prdele!

Vystoupím z taxíku a stojím před obřím hotelem s nápisem Palazzo Manredi, který je jen pár metrů od Kolosea. Nevím, na co se mám dívat dřív, nicméně mě ihned napadne. Doufám, že se tady nebudou chtít ubytovat. Na tohle rozhodně peníze nemám.

,,Tak jdeme lidi, mám hlad jako vlk!" vykročí Dylan k hotelu a jeho přátele za ním. Jen já stojím dál jako přikovaná.

Dylan vejde točícími dveřmi dovnitř a hned se dostane zase ven. ,,Tak na co čekáš, Adrianno?"

Zvednu ruku k hotelu. ,,Na tohle nemám peníze, ubytování musí stát jako jedna moje výplata. Najdu si nějaký hostel a potom se někde potkáme." 

,,Ne, ne, ne, ne, ne," sebíhá Dylan schody ke mě, ,,nikdo po tobě nechce, aby sis tady platila hotel. Já tě sem pozval, pamatuješ. Takže to tady taky zaplatím."

,,Ne."

,,Co, ne?"

,,Nemůžeš za mě platit tolik peněz, to prostě nejde," jsem neodbytná, nechci aby za mě Dylan měl utrácet peníze.

Dylan se na mě podívá a nadzvedne pravé obočí. ,,Musíš být pořád proti všemu tak proti?"

,,Ale já nejsem proti, jen mám své zásady a není mi příjemné, když za mě někdo platí ještě k tomu ubytování v tak nóbl hotelu," hlavně na to nejsem z minulosti vůbec zvyklá. Většinou já platila za Vojtěcha než on za mě.