Rande s hvězdou [Dylan O'Brien]

43

Řidič taxíků dojede k našemu domů za několik minut. Do ruky mu hodím dvacet dolarů. ,,Počkejte, prosím, chvíli to bude trvat, potom určitě nezapomenu na dýško." Vystoupím z auta a přes mohutný déšť běžím rovnou ke vchodovým dveřím.

Jakmile za sebou zavřu dveře, sjedu se po nich až na zem. Slzy, které celou dobu jsem se tak horlivě snažila zadržet mi najednou vytrysknou jako vodopád. Telefon v psaníčku mi nepřestává vibrovat a mi začíná docházet, že si nejspíš už Dylan všiml mého útěku. Mám nanejvýš dvacet minut na to, abych si pobrala všechny věci a zmizela z jeho života.

Schody do prvního patra vybíhám po dvou. Z šatny vytáhnu tři velké kufry a začínám do nich házet všechno mé oblečení, co mi přijde pod ruku. Potom pokračuju v koupelně a u botníku mi dochází, že všechny své věci si stejně s sebou nezvládnu odvézt, a tak to po několika minutách vzdám a nesu všechny kufry dolů do přízemí.

V sobě se perou všechny moje emoce a city. Jakoby proti sobě bojovalo dobro a zlo přímo uvnitř mě. Nejraději bych tady zůstala, žili můj a Dylanův společný sen, ale Kaya s Tessou přeci jen mají pravdu. Dylan si sám jednou uvědomí, jak je tohle všechno společné se mnou, absurdní. 

Naposledy se porozhlédnu po době a při pohledu na šlehající plameny z našeho krbu si uvědomím, že dlužím Dylanovi alespoň jednu věc, jednu poslední věc. Po odletu do jakékoliv země zahazuji tento telefon, Dylan se mi už nedovolá a já s ním už nikdy nebudu v kontaktu, nikdo ho neuvidím. Dlužím mu alespoň poslední rozloučení v dopise.

Posadím se před krb, který máme v obýváku a vytáhnu jeden jediný, čistý papír, který jsem v tom spěchu našla a začnu...

Milý Dylane,

ve chvíli kdy ty si začínáš tento dopis číst, já už sedím v letadle cestou daleko odtud a plánuju si místo, kde začít nový život. Vím, že způsob, jakým se s tebou loučím není vůči tobě vůbec féroví, ale muselo to takhle být, jinak by jsme se později oba dva jen trápili. 

Možná si říkáš, co se stalo, proč najednou jsem sebrala své věci a rozhodla se od tebe odejít. Pravdou je, že sám si jednou na tento moment vzpomeneš a pochopíš.

My dva jsme si nikdy nebyli souzeni, nikdy se nemělo odehrát to, co se odehrálo. Oba dva pocházíme ze dvou různých světů a každý z nás si podle toho taky bude muset najít partnery. Při těchto slovech se mi ruka třepe, pláč nejde zastavit a já si nepřeju nic jiného než abych tě nikdy nepotkala. Nezničila bych ti tak tvůj život, tvou pověst.

Jakmile si vybavím naše první střetnutí u levné flašky vodky, noční koupání v bazénu, útěk do Itálie, tvůj smích, objetí, nemůžu se pohnout z místa. Nejraději bych tady na tebe počkala a řekla s úsměvem, že všechno to byl jen hloupý vtip, jenže tak to není. Nejen já, ale i ty se musíš postavit na nohy, doopravdy na nohy a zapomenout na mě. Bude to pro nás oba to nejlepší.

XoXo, 

S láskou,

Adrianna.

Po dopsání posledního slova nechávám papír i s tužkou ležet na stole společně s klíčema od domu a zásnubním prstýnkem. Z domu rychle mizím pryč, než si stihnu všechno rozmyslet. Po naložení kufrů do taxíku se naposledy ohlédnu po vile, která mi byla posledními dny domovem.

,,Tady musí být asi pořádní boháči," pronese řidič, když nasednu do auta.

,,Jo, pořádní boháči," pronesu bez jakéhokoliv citu, emoce a soustředím se jen na cestu pryč přímo na letiště.

,,KDE TO BUDE SLEČNO?" Ptá se roztomilá paní, která mi zařizuje letenku.

,,Co Vám letí nejdříve do Evropy?" Neotálím ani minutu, musím z toho proklatého LA vypadnout co nejdřív. Největší chyba mého života byla, že jsem nezůstala v Seattlu. Všechno tohle trápení, bychom si oba dva mohli opustit. 

Slečna se dívá do svého počítače a následně vysloví: ,,Řím, Itálie, letadlo letí za dvacet minut."

Řím, Itálie, ano, to jsem fakt potřebovala. ,,Nic jiného tam nemáte?"

,,Další let do Paříže letí až ráno v 6 hodin."

,,Ach tak," podívám se na obří hodiny visící nad její hlavou, je teprve jedenáct v noci. ,,Dobře, vezmu si tu letenku." Vzdám jakékoliv úsilí a zaplatím paní několik set dolarů za letenku do Říma, místa, kde všechna láska k Dylanovi se daleko více prohloubila.

Jakmile se odbavím, naposledy se podívám na svůj telefon, abych si mohla kontakty přetáhnout do telefonu. Když vidím Dylanovo číslo, chce se mi opět začít brečet. 

Telefon se z ničeho nic rozehraje, na displeji svítí Dylanovo jméno. 

Za tu dobu, co jsem utekla z premiéry Kayanina filmu, mi volal nejméně 50x, zvoní to několik sekund, až se nepřemůžu a hovor mu zvednu.

,,Adrianno? Kde jsi! Volám ti jak blázen. Nemůžu tě nikde najít, jela jsi domů?" hlásí mi do telefonu udýchaně a já se nemůžu zmoci ani na slovo.

,,Adrianno? Jsi tam? Co se děje?"

Slzy se mi zase hrnou do očí a lidé okolo mě se začínají dívat. Nejspíš jsem dost nápadná. Křiklavé, červené šaty, na sobě mám conversky, protože jsem jednu lodičku ztratila a jsem celá promočená. 

,,Adrianno!" Tentokrát už to telefonu přímo zakřičí.

,,Promiň," vyjde ze mě tichým hláskem.

,,Co to povídáš?"

,,Musela jsem to udělat, Dylane, miluju tě."

,,Ad..." Nestihne ani doříct větu, když v tom mi típnu telefon. Neotálím ani další sekundu a vytahuju simku z telefonu, letí rovnou do koše. 

Dobře, Adrianno, začíná tvůj nový život. Zase.