Rande s hvězdou [Dylan O'Brien]

50

Světla v celém sále rázem zhasla. Jedna sekunda pro mě trvá hodinu. Reflektor zamíří jen na mne a Dylana, když v tom vystřelí konfety. Lidé v celém sálu tleskají, jen já se nemůžu zmoci slova. Dylan si začíná gratulovat se všemi okolo, vypadá stejně dobře jako vždycky. V obleku se mi vždy líbil ze všeho nejvíc.

Je čas ho zavolat nahoru, jenže ja ze sebe nejsem schopná vydat ani hlásku. Co tímhle sleduje? Proč sem  vůbec jezdil?

Než se stihnu vrátit zpátky do reality, přiběhne ke mě máma a zakřičí do mého mikrofonu: ,, Poprosím velký potlesk pro pana Dylana O'Briena, přistupte k nám!" Rázem lituju, že jsem se nezmohla slova. Tohle dneska skončí špatně. Velmi špatně.

Hodím po mámě vražděny pohled a podívám se zpátky na Dylana, který se usmívá jako sluníčko na všechny okolo.

Kde vůbec vzal tolik peněz na to, aby mohl darovat tolik peněz? Proč je vůbec daruje? Proč je tady?!

Němně prohlížím tomu, jak se Dylan ke mě pořád víc a víc přibližuje. Konfety létají všude kolem. Každý jiný krom mě by byl rád, kdyby se mu tohle přihodilo, ale já jsem tak mimo, že ani nevím, co říct.

,,No tak, Adrianno, vzpamatuj se!" Kárá mě máma a odchází po schodech dolů. Po cestě se přivítá s Dylanem. Co to, sakra, má být?

Tři, dva, jedna, prober se Ady. Opakuju si stále dokola, jenže při pohledu na Dylana to tak lehce nejde. Je tak okouzlující, že si z něj i moje máma sedla na zadek.

Na chvíli zavřu oči. Třeba jsem se jen bouchla pořádně do hlavy a tohle je jeden velký sen.

,,Ahoj, Ady," pozdraví Dylan ve chvíli, kdy je zase otevřu. Jsem tak zmatená.

,,Co to děláš?" Vyhrknu se tebe jako první, než začnu vůbec myslet. ,,Chci tím říct, co děláš tady?"

Podlamují se mi kolena jen z toho, že si Dylan jako obvykle prohrábne své havraní vlasy a milé se usměje při slovech: ,,Přišel jsem podpořit tvou školu, na tom není přeci nic špatného."

,,Úsměv prosím!" Přiběhne jeden z fotografů a tasí foťák dřív, než stihnu jakkoliv reagovat.

Dylan mě majetnicky chytne kolem pasu a pózuje, jako by se za posledních x měsíců vůbec nic nestalo. Tohle je sen. Určitě je to sen.

,,Dylana, oba dva víme, že tvůj plat nemůže být tak vysoký, aby si mohl přispět přes milion korun."

,,Já vím. Pamatuješ si, jak jsi říkala, že mám přestat utrácet za hlouposti a začít šetřit na něco výjimečného? Tak jsem to udělal," prohlásí a usmívá se dal fotografům, kteří jsou nažhavení jen na to, aby ulovilo co nejlepší fotku.

Dylan mohl šetřit jak chtěl, ale ani tak nemohl našetřit milion za tak krátkou dobu. ,, Nevěřím ti."

,,Prodal jsem dům v LA."

Počkat. Cože?

,,Co jsi udělal?" Odtáhnu se od něj a nechápavě se podívám. ,,To snad nemyslíš vážně!"

,,Jo, myslím," odpoví s klidem, ,,dobře jsem ho prodal jednomu milionáři, takže mi to ještě vyneslo. Můžeš být v pohodě, Adrianno, mám kde bydlet."

,,Ty peníze si vzít nemůžeme," namítám, ,,třeba už je i pozdě a ten druhý kupec už zaplatil."

,,To těžko," zazubí se na mě svými bílými zoubky, ,,ten druhý kupec jsem byl totiž já." Další ťafka při které popadám dech. Jak je tohle vůbec možné. ,,Už raději nic neříkej."