Rande s hvězdou [Dylan O'Brien]

4

Panebože, co to do prdele je, připadám si jako bych celé tělo měla v ohni a hlava se měla každou chvíli roztříštit na milion kousku. Pootevřu oči, abych se koukla na hodiny, jsou už 2 odpoledne, skoro celý den jsem prospala a nestihla ani jednu z věcí, které byly v plánu. Skvělý nový začátek, Adrianno! Fakt pecka!

Když konečně sesbírám trochu sil, vstanu z postele, abych si v kuchyni udělala kávu, normální kávu a ne žádného zabijáka, po kterém bych měla vyletět na měsíc, kterého si vaří Lyss. Dát si denně tři takové kávy, za pár měsíců skončím v nemocnici se zástavou srdce a mrtvičkou. Za to mi to fakt nestojí.

Jakmile se káva dovaří, sednu si k jídelnímu stolu, abych do sebe naházela nějaké jídlo, v ledničce najdu jen špagety, které mi včera s takovou láskou Lyss naservírovala. 

Upřímně by mě zajímalo, jak dlouho ty špagety v ledničce má, nevoní zrovna vábně. Z druhé strany si nemám na co stěžovat. Nic jsem neuvařila a můžu být ráda, že je tady vůbec něco k jídlu. Než se Lyss vrátí domů, skočím ještě do obchodu, kde jsem včera tak hrdě kupovala vodku. Ještě, že mě ten prodavač viděl před mým opileckým výjevem. Dneska bych se mu jinak nemohla podívat ani do očí.

Otevřu si notebook. Jako první mě napadá hned zavolat bráškovi do Prahy. Po pár minutách mi dojde, že v České Republice je teď o osm hodin méně, takže je přesně 7 ráno a bráška se chystá do školy. Rozptylovat ho vážně nechci. Je zvyklý na svůj hodinový řád a já jej rozhodně nebudu nabourávat.

Nakonec si zapnu můj oblíbený seriál k tak suprové snídani jako jsou špagety, Hru o trůny. Jo, jasně, určitě si říkáte jaké je to klišé, protože tenhle ten seriál zná snad každý člověk se špetkou rozumu na světě, ale já si nemůžu pomoct. Prostě zapadám do té skupiny lidí, co tenhle ten seriál naprosto žere. Taky je to snad jediný seriál, který si zapnu. Víc než filmy a seriály mě spíš baví knížky, pořád jsem toho názoru, že knížka je schopná Vám dát víc, než jakákoliv Tarantinovka. 

Seriál končí a jsou tři hodiny odpoledne, pravý čas na to, abych se zvedla a zašla do obchodu. Na to, abych ze sebe udělala člověka kašlu zvysoka, na to budu mít ještě času dost. Navíc, jdu jen přes dvě ulice, takže si na sebe vezmu legíny a velkou šedou mikinu s nápisem Just do nothing, jak patetické. Vlasy hodím do uzlu a můžu vyrazit.

Strašně moc jsem stresovala, že nebudu stíhat a ve skutečnosti mám tolik času, že nevím, co s ním mám dělat. V malém supermarketu, který je v téhle části města očividně jediný, který jede nonstop, jsem nakoupila všechny základní věci, které Lyss doma chyběly. Výjimkou není ani cukr, ta holka snad žije opravdu jen z těch špaget. Suroviny, pečivo, maso, nějaká ta toaleta, prostě všechno, co potřebuji k přežití v novém domě. 

V Česku jsem se o nic moc tak nemusela starat, většinu věcí nám do bytu stejně koupili jedni nebo druzí rodiče, ale teď mám konečně pocit, že můžu být sama na sebe právoplatně hrdá.

U kasy mě obsluhuje chlap, nebo spíš obr, který má na visačce Bob a rozhodně se i jako BOB tváří. Zachmuřelý, jednotvárný výraz, postavou skoro ani nepohne, rukou jen pohybuje tam a sem jako nějaký robot, když skenuje zboží. Divím se, že mi vůbec prozradil, kolik mám zaplatit, chvílemi to vypadalo, jako by to mělo být na účet podniku.

To mi připomíná, že bych si konečně měla vybrat nějaké peníze, jednou se mi stane, že kartou nepůjde platit a já budu slušně řečeno v prdeli. Už teď mám problém přepočítávat si, kolik vlastně platím. Nikdy jsem nebyla zvyklá platiti dolary.

Když vyjdu z obchodu, energii mám na rozdávání, jako by mě ta včerejší noc s Dylanem naplnila novým životem. S ním jsem zapomněla na všechno to zlé, co se doma událo. Tedy, teď už je pro mě doma tady v Seattlu.