Rande s hvězdou [Dylan O'Brien]

13

,,No to si děláš srandu!" vyjeknu a vběhnu do pokoje. Musím se točit kolem dokola, abych pobrala všechnu tu krásu předsíně. Tohle by mi dokonale stačilo ke spaní, Dylan vůbec nemusel brát další pokoj. Vždyť tohle je větší než celý byt v Seattlu. Dokonce si všímám i obří terasy s výhledem přímo na Koloseo, kterou máme po celou dobu pobytu k dispozici. Už se těším na ranní kávu s cigaretou. Radostí sebou plácnu rovnou na obří šedý gauč. ,,Myslím, že odtud se už nezvednu."

,,A já myslím, že zvedneš," míří Dylan k dalšíma dvěma dveřím, které jsou přímo vedle sebe. Otevře oboje a já se nemůžu vynadívat. 

Úžasem se zvednu z postele. Oči mi svítí jako baterky. Pokoj napravo je udělán do Vintage stylu, zatím co pokoj vedle je jako ze snu o New Yorku.

,,Tak kde chceš spát?" ptá se mě Dylan a já jen nevěřícně koukám na oba dva pokoje. ,,Dobře, beru si New Yorku." vejde do pokoje nalevo a rozvalí se na celou dvoulůžkovou postel. ,,Bože, teď jsem spokojený, musíš zkusit tuhle postel, je úžasná!"

Vejdu tedy do New York pokoje a koukám na Dylana, který svůj pohled upřeně sdílí s mým. 

,,Ty si vážně myslíš, že ti na to skočím?" zasměju se a dám ruce v kříž. ,,Bože, teď jsem spokojený, musíš zkusit tuhle postel," napodobuju Dylana vtipným hlasem a tvářím se u toho jako jedno z těch rozmazlených dětí v obchoďáku.

Dylan  se z postele rychle zvedne a vrhne se přímo na mě. ,,Nedělej si ze mě srandu!" 

Nestihnu před ním utéct a tak mě chytí kolem pasu a stáhne s sebou na postel. Můžu se bránit, jak chci, ale není mi to k ničemu platné. Oba dva se smějeme.

,,Pusť mě!" trhám sebou.

,,Tak se uklidni, Adrianno!" říká ze srandy dokola asi další minutu, dokud oba dva nepolevíme a on se nakonec svalí na postel vedle mě.

Sakra, měl pravdu, ta postel je opravdu dost pohodlná. Doufám, že stejná bude i ve vedlejším pokoji.

Překulím se na bok tak, abych viděla na Dylana, který se souboje se mnou popadá dech. Podepřu si dlaní hlavu a koukám na něj. Čím více času s ním trávím, tím více se mi začíná líbit. Ne jako nějaká slavná hvězda, co si může dovolit tak luxusní hotel, ale jako člověk, který se ke mě chová pohostinně, s mírou a vůbec netlačí na pilu. Navíc je taaaaaaaak milý. Každá holka by mi tohle místo vedle něj v Římě mohla závidět.

,,Nad čím přemýšlíš?" vytrhne mě z mých myšlenek a já na něj vykulím oči. 

Sakra, co mu mám jako říct? ,,Víš, strašně smrdím, musím si jít pořídit nové oblečení." Ano, Adrianno, s tímhle si vážně zaválela. Proč mě vždycky v tak titěrných situacích musí napadnout takovou hovadina!

Dylan se zasměje. ,,Ty mě vždycky něčím rozsekáš a pro tvou informaci, zas tak moc cítit nejdeš."

,,Hele!" vyjeknu na něj a hodím po něm polštář. Srdce se mi rozbuší jako by uvnitř měla být bomba. Od pravdy nejsem až tolik daleko, tou bombou je samotný Dylan.

Začnu se s ním znovu "prát", zatímco on se snaží udržet mě v pohodě a obě dvě ruce mi chytil nad hlavou tak, že jsem se nemůžu hýbat. ,,Dylane!" nemůžu se přestat smát. Odvrátím hlavu na bok a dělám, že se s ním nebavím. 

Jakmile si všimnu, že s pevným stiskem konečně ustoupil, podívám se na něj zpátky a můj pohled se s tím jeho střetne. Dylanovi kaštanově hnědé oči ze mě nepolevují a já se na něj nemůžu přestat dívat. 

Tohle všechno přeci nemůže být jen pouhopouhá náhoda. Těchto několik dní přeci nemůžu být jen holý vtip. Dylan mě vzal, sakra, do Říma, co víc by kluk měl udělat pro holku? Navíc si s ním připadám, jako by mi mělo být sladkých šestnáct. Bezstarostný život a jediné, co mě zajímá je on. 

Počkat.

Neříká se tomu láska?

Znovu si Dylana prohlédnu, rty má stáhnuté do tenké čáry. Jeho dlaní pomalu sjíždějí k mým pažím a mi... mi se to líbí. Aniž bych to uvědomila, naše rty se neprodleně přibližují k sobě a já cítím jeho mátový dech s lehkým nádechem cigaret. 

,,Strašně tě chci políbit, Adrianno," pošeptá a já tak už nečekám na nic. ,,Polib," přitisknu své rty k jeho a nemůžu si přestávat vychutnávat jeho něžně polibky. Ruce mu pořád sjíždějí níž po mém těle, až narazí na můj hřbet. Opatrně mi sáhne pod triko. Následně, jakoby si to rozmyslel a přehoupne se na záda, mě vezme s sebou.

Ležím na Dylanovi a pramínky vlasů mi při polibcích padají do obličeje, a tak mi je Dylan opatrně zasouvá za uši, ani na sekundu mě přitom nepřestává líbat.

Dylan mi opět sahá rukama pod tričko, ne nějak násilně, spíš úplně letmě. Cítím jeho jemné pohyby na své kůži. Při tom všem mám pocit, jako by mé tělo mělo explodovat.

Jenže...

,,Crrrrrrrrrrrrrrrrrr, Crrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrr, Crrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrr," začne Dylanovi zvonit telefon, který má v přední kapse u kalhot, zavibruje mi přímo v rozkroku, a tak se vylekám a rychle z něj zeslezu. Nějak mi je hned jasné, kdo mu ve skutečnosti volá při prvním pohledu na jeho obličej, když se podívá na zvonící telefon.

,,Vem to, určitě jsou strachy bez sebe a ze mě udělali světového únosce," s úsměvem si prohrábnu vlasy a procházím z pokoje do předsíně, kde se posadím na obří gauč.

Srdce mi tluče tak rychle, že nevím, jak bych ho měla zastavit. Když v tom slyším: ,,Ale ona není jen nějaká holka!" a rychlé zavření dveří až to třískne a já se polekám.

V hlavě mi najednou opět projede spousta myšlenek. Lidem, kteří korigují Dylanův život se určitě nelíbí, kde a s kým teď je. Pro tyhle lidi je člověk jako já jen potíž, možná jen další jméno na seznamu.

Telefon se několik minut táhne a slyším od Dylane jen útržky z vět. Tak nějak jsem z toho akorát pochopila, že jim nechce říct kde je. To že je se mnou, ale určitě sám zmiňovat ani nemusel, a tak udělám jednu věc, jež umím ze všeho nejvíc. Prostě odejdu.

Nejen, že se potřebuji co nejdřív převléct, ale ráda bych si vyčistila zuby, koupila někde telefon a udělala ze sebe člověka, který se do tohoto italského hotelu opravdu hodí. A tím oparvdu nemyslím vypadat jako jedna ze zaměstnanců.

Hotelem projdu celkem rychle, na chodbě si akorát všimnu Tylera, který zrovna zavírá dveře do jeho pokoje, ve kterém je ubytovaný se Sophií. Lehce na něj zamávám a mířím rovnou do zlatého výtahu a přímo ven z hotelu vstříc Římu.