Rande s hvězdou [Dylan O'Brien]

44

O měsíc později

Uběhlo několik týdnů, co jsem odletěla z Ameriky do Itálie a snažila se svůj život hodit do normálu, jako byl předtím, než jsem poznala Dylana. 

Ono se to zdálo ze začátku jako super, jednoduchý plán. Začít znovu v Římě, třeba si najít práci a úplně zapomenout na to, že mě mé srdce táhne úplně jinam. 

Den, co den jsem jezdívala na kole přes takovou malou italskou uličku, kde na mě každý zvolával: ,,Ciao, bella!" a nosívali mi květiny až ke dveřím malého bytečku, který pro mě těch pár týdnů byl domovem.

Už to nebylo jako předtím, teď se stačilo jen někde ukázat a rázem každý věděl, jaké je mé jméno, odkud pocházím a plno dalších informací. Jako by celý svět věděl, kdo je Adrianna Malerová. 

Nejhorší však bylo, že se mne každý ptal na Dylana. Nevím, jestli to byli novináři, nebo jen zvědaví fanoušci, nicméně po několika odpovědích, ohledně toho, že jsem zde sama, jsem jednoduše přestala tuto otázku jakkoliv odpovídat.

Po dvou týdnech od mého "zmizení", jsem se rozhodla koupit novou SIM kartu a ozvat se konečně mámě s tátou, aby nevyhlašovali celostátní pátrání a mohli být v pohodě. Ono to zrovna nejspíš nebude dvakrát příjemné zjistit, že se po Vaši dceři totálně slehla zem a nikdo o ni nic neví. Nicméně, co nevěděli, to si určitě přečetli v bulváru.

Lyss byla celá hotová z toho, že jsem utekla od Dylana pryč. Pořád se snažila všechno mi vymluvit a přemluvit, abych se vrátila za ním do LA. Až později, po hovoru s Coltonem, jsem se dozvěděla proč.

Při mém telefonátu s Coltonem jsem myslela, že mi napaří jednu pěstí rovnou přes telefon. ,,Co sis jako myslela, že děláš? Nejen, že se Dylan tě snažil hledat i u Lyss v Seattlu, ale chystá se jet i do Prahy!" Křičel na mě.

,,Cože? Jak jako do Prahy? Musíš mu to vymluvit, já jsem v Itálii," snažila jsem se mu vysvětlit, co se tu noc stalo a proč můj život se musel přenést na jiný kontinent. 

Ani po několika hodinách vysvětlování mě stejně Colton nedokázal pochopit. 

No a co vlastně dělám teď? Po dlouhém hovoru s mou matkou a mladším bráchou Lukáškem konečně mířím zpátky do Prahy. Usoudila jsem, že mě brácha už potřebuje a ať si namlouvám, co chci, i já potřebuju jeho. 

Letadlo jsem vyměnila za autobus a abych byla upřímná, tak moc se mi cesta nikdy netáhla jako teď.

Nejhorší je, že se teď den ode dne cítím víc na nic. Všude na netu jen čtu zprávy o tom, jak se Popelka ztratila z premiéry filmu a její princ ji hledá. Kdyby všechno bylo stejně jednoduché jako pohádky a neexistovaly by problémy jako v reálném světě, všechno určitě mohlo být jinak.

Záchvat nostalgie mě dostal ve chvíli, kdy najdu tenhle gif.