Ta druhá z minulosti

7. Kapitola

25.12.1991

Vánoce. Nejhezčí den v roce. Letos je strávím v Bradavicích, protože rodiče jeli na dovolenou do Paříže. A taky, protože tu chtěl Harry zůstat s Ronem a já se musím podřídit. Jsem jediná z holek, kdo tu zůstal. Ještě tu zůstali Harry a Weaslyovi. Jinak nevím.

Vlezla jsem do koupelny, abych se mohla osprchovat a pak jsem se oblékla vánočně. To znamená červený vánoční svetr, červené legíny a červené kozačky. Už odmala mám zvyk, že vždy na Vánoce chodím jen v jedné barvě a letos to je červená. Uvidíme, jaká bude příští rok. Sedla jsme si na postel a vzala jsem si dárky, které jsem u ní měla.

Od mámy s tátou jsem dostala crop top šaty, od Remuse knihu 'Hvězdy nám nepřály', od Siriuse gumičky do vlasů (zřejmě nevěděl, co mi dát😁), od Harryho náramek na nohu, od Freyi náhrdelník, od Roberta náramek a od Draca medailonek, který jsem od něj dostala k sedmnáctým narozeninám. Nevěřila jsem, že ho najde. A navíc ten medailonek má nevyčíslitelnou cenu. Kdyby se někomu dostal do ruky, tak ho asi prodá. Radostí jsem začala brečet, protože já jsem Dracovi poslala hodinky, které jsem mu taky dala na sedmnáctiny. Opět nevyčíslitelné, protože patřili slavné osobnosti.

Vstala jsem a odešla do společenské místnosti. U krbu seděli Ron, Harry a dvojčata Weaslyova. Přisedla jsem si k nim i přesto, že mám z jména Weasly strach.

,,Dobré ráno Astrid." pozdravil mě Harry.

,,Dobré ráno." pokusila jsem se o úsměv.

,,Vyspaná?" zeptal se Fred. Ano jako jediná je rozeznám.

,,Ani ne, Frede. Nemohla jsem dopsat z dnešního dne." řekla jsem.

,,Takze v kolik si vstávala?" ptal se Harry.

,,Kolem páté." pokrčila jsem rameny.

,,Co je?" zeptala jsem se, když jsem viděla ty jejich nevěřícné výrazy.

,,Tak brzo?" dostal ze sebe Ron.

,,No jo. Jsem prostě ranní ptáče." zamumlala jsem. Pak jsem se zvedla a šla jsem na snídani. Moc žáků tu nezůstalo, takže tady byl jen jeden stůl.

Nasnídala jsem se a pak jsem se vydala na procházku po pozemcích. Zasněžené jsou přímo nádherné. Procházela jsem se a koukala se po okolí. Tak moc jsem si přála, aby mě zezadu přepadl můj bratranec Orion Sirius Black a vymáchal mě ve sněhu, zatímco by Fleamont vyráchal ve sněhu mou nejlepší kamarádku a Orionovu přítelkyni Martinu Ninu Averyovou. Jenže tohle se mi nesplní.

Nepřítomně jsem došla až k jezeru. Celou cestu jsem vzpomínala na dobu, kdy jsem tady blbla s kamarády. Ty časy jsou nenávratně pryč. Seděla jsme u jezera a pozorovala jsem krajinu. Složila jsem si hlavu do dlaní a povzdechla si.

,,Proč nemůže vše být v normálu? Martino, Orione, chybíte mi. Všechno se změnilo a vy u toho nejste." zašeptala jsem a stále tam seděla. Přemýšlela jsem, jak se asi mají oni. Jsou sice po smrti, ale existuje i nějaký posmrtný život ne?

Vynechala jsem oběd a místo něj jsem stále seděla u jezera. Před očima se mi promítal celý můj život. Moje seznámení s Martinou, začátek vztahu s Fleyem, naše společné žertíky. Všechno je pryč. Všechno odplavila voda. Můj předchozí život vystřídal tady ten, který se mi skoro vůbec nelíbí. Klidně bych se vrátila do minulosti a strávila tyhle svátky se svými nejbližšími, ale hlavně se svými rodiči. S těmi, kteří se o mě starali, mě měli rádi a nebyla jsem jim lhostejná.

Když byl čas večeře, tak jsem se zvedla a vydala se na ní. Dnes byla slavnostní a já jsem na ní nesměla chybět. Posadila jsem se ke stolu a už jen čekala na mého bratra a Weaslyovi. Ti po pěti minutách došli a my se tak mohli pustit do té voňavé večeře.