Magic green eyes [Larry] ✔

Kapitola 10

Louis

„Díky moc za pomoc, Loui." Usmála se na mě Eleanor, která mě ještě objala. Paže jsem kolem ní omotal a natiskl si ji více na tělo. Hlavu si zabořila do mého krku, načež já ji začal hladit po zádech.

„Kdy pořádáš další párty?" Zasmál jsem se tiše. Harry stál kousek opodál a jen nás zvědavě pozoroval. 

„Nevím. Asi zase až za měsíc. Tak jak to mám ve zvyku," odvětila mi, když se ode mě odtáhla. Naklonil jsem hlavu na stranu jako malé dítě, když něco nechápe.

„Možná šokuješ a uděláš ještě tento." Mrkl jsem na ni. Dal jsem ji pusu na tvář a se zamáváním jsem od ní odešel k autu, u kterého čekal Harry.

Pokývnutím jsem mu dal najevo, až si sedne, mezitím, co jsem obešel auto a sedl si na místo řidiče. Nijak jsem na něj nemluvil. Neměl jsem to zapotřebí.

„Louisi, mrzí mě, co se stalo v noci na té párty. Neměl jsem to nějak v plánu nebo tak-," chtěl pokračovat, ale já ho pohledem zastavil. Ne jen, že to zní, že vyspat se se mnou je chyba, ale taky jako by se mu má osoba hnusila.

„Co se stalo, stalo se. Nechme to tak, že se to prostě stalo a nijak to nevrátíme, hm?" zamručel jsem. Nastartoval jsem auto a v tichosti vyjel na adresu, kterou mi v domě Eleanor řekl.

Pusu zaklapl a ponořil se do vlastních myšlenek. Já ty své raději posunul někam do pozadí, abych se mohl lépe soustředit na cestu.

Atmosféra v autě byla neutrální. Nebyla ani veselá, ani smutná, či napnutá. Spíše se každý věnoval své mysli a bloumal myšlenkami, zda na něco nenarazí.

Ale i tohle ticho musel Harry utnout. „Mrzí tě, že se to stalo?" optal se nejistě. Myslím, že kdybych se mu podíval do očí, nenajdu v nich tu jiskru štěstí, kterou tam vždy měl. Spíše bych našel mlhu nejistoty a bouři strachu.

„Nemrzí," odvětil jsem mu neutrálně. Nemrzí mě to, jen mě to bolí. Já do těch polibků, které jsem mu v oparu opilosti dával, dával jsem mu do nich i lásku, která mi nebyla vracena. Dával jsem, ale nedostal jsem nic nazpět.

Já v tom měl cit. Dělal jsem to z lásky, jenže tohle on nemůže vědět. Jak taky. Pro mě ta noc něco znamenala, pro něj to byla jen noc, kdy si užil.

„Taky mě to nemrzí," zašeptal. Možná nechtěl, abych ho slyšel, ale slyšel jsem. A příliš jasně, aby mi něco uniklo.

Ale jen jsem mlčel. Nijak jsem se k tomu nevyjadřoval. Jen jsem v tichosti jel dál. Věnoval se řízení, kudrnáčovi nevěnoval ani jediný pohled.

Pomalu jsem zastavoval na červené, načež jsem uvolnil celé svalstvo a více se opřel o sedačku. Díval jsem se na semafor, kdy naskočí zelená a nevěnoval se tomu, že na mě Harry koukal, jako bych spadl z višně.

„Louisi?" upoutal na sebe pozornost. Lehce jsem se zamračil, ale i tak jsem mu věnoval pohled. Svůj pohled, který jasně mluví, ať mě nechá být a věnuje se svému.

Jenže jsem musel překvapením vytřeštit oči, když se jeho mohutná dlaň ocitla na mém zátylku, za který si mě přitáhl k sobě. Otřel se svými rty o ty mé, jako by si nebyl jistý, zda může.

Jenže já se zase nechal zlákat. Nechal jsem se vtáhnout kouzlem zelených očí, které mě k sobě připoutaly a nehodlaly mě jen tak pustit.

Asi proto jsem to byl právě já, kdo překonal tu mezeru a přitiskl rty na ty jeho. Ale ne na příliš dlouho, jelikož jsem si uvědomil, co dělám. Že dělám zase tu stejnou chybu, ale tentokrát plně při vědomí.

I když jsem měl v břiše motýlky z toho doteku rtů, srdce se tříštilo. Tříštilo se na biliardu kousíčků, které se rozkládaly, dokud z nich nezbyl samotný atom, který se nechal unášet vzduchem.

Na semaforu blikla zelená, načež jsem se bez váhání rozjel. Byl to snad můj nejrychlejší reflex, který jsem kdy za život udělal.

„Louisi?" upozornil opět na sebe. I když byl jeho chraplák úžasný a dokázal bych ho neustále poslouchat, teď jsem ho slyšet nechtěl.

„Nemluv na mě," zavrčel jsem. Stisk na volantu jsem zesílil, až mi zbělaly klouby. Nehty jsem do něj zaryl, až jsem se obával, že jsem poničil volant.

Pootevřenou pusu zaklapl a pohled stočil ven. Tentokrát atmosféra byla nepříjemná, že by se jeden zbláznil a raději skočil z okna.

Ještě štěstí, že ulice, kam míříme, je od nás už jen dva bloky. Že už nebudu muset tak dlouho odolávat pohledu do jeho očí. Vidět v nich tu nejistotu, ale i to štěstí.

O trochu jsem zrychlil, ale ne o příliš. Nechtěl jsem kvůli své nešikovnosti vyvolat autonehodu.

„Díky za odvoz." Usmál se na mě. Jenže já se na něj nepodíval. Jen jsem se díval na cestu přede mnou. Nechtěl jsem se podívat do těch očí, které jsou provazem. Pevným, silným.

„Nemáš zač. Tak zítra," zamručel jsem. S povzdechem si vystoupil, tehdy jsem se na něj podíval. 

Měl hlavu sklopenou, pomalý krok. Ruce sevřené v pěst, až se mu ruce třásly a klouby bělaly. Kroutil hlavou ze strany na stranu. Co se mu asi honilo hlavou?

Sešlápl jsem plyn a vyjel směr domov. Tam, kde mě čeká ticho, klid, samota. 

Home

Dveře se zaklaply a já se po nich svezl. Bylo toho na mě moc. Možná proto jsem si ani neuvědomoval, že mi po tvářích začaly stékat slzy.

Nohy jsem si přitáhl k hrudi. Objal jsem je pažemi, na kterých jsem zesílil stisk. Bolelo to. Tak moc.

Bolelo mě myšlení, že já tu noc bral vážně. Že jsem se vyspal s někým, koho mé srdce miluje, i když ho vlastně ani neznám.

Neznám jeho záliby. Nevím o něm vlastně nic, ale i tak jsem se do něj celou duší a celým srdcem zamiloval.

Ale čím to? Možná za to mohl jeho melodický hlas, který bych mohl poslouchat stále a stále. Možná ten nádherný úsměv, který nechává má kolena se třást. Možná to dělaly ty ďolíčky, které podtrhávaly jeho dětskou duši. Nebo za to mohly jeho oči, které vždy zářily štěstím. Vždy mluvily pravdu o tom, jak se zrovna cítí. Vždy zářily jako malému dítěti, které běží za motýlkem. Byly šťastné, kouzelné.

Mohly za to jeho oči, které mě vždy obraly o všechna slova, nedaly mi možnost mluvit. Umlčely mě a nechaly, abych se kochal jejich krásou.