Magic green eyes [Larry] ✔

Kapitola 46

Louis

Vchodové dveře se za námi zavřely a já se na nich do chvíle ocitl. Kolem krku se mi omotaly jeho prsty, které tiskly mé hrdlo, přičemž mi zabraňoval v dýchání.

„Takže mi, Louisi, vysvětli, co nechápeš na tom, že jsi jen můj?" zavrčel na mne. Natáhl jsem hlavu nahoru, abych aspoň trochu uvolnil jeho sevření.

Sevření kolem mého krku sílilo, že jsem měl větší a větší potíže dýchat. Sledoval jsem černé fleky, jež se mi mihotaly před očima.

„Čekal jsem na tebe o jedenáct minut déle, než bylo potřeba. A to jen díky tomu, že si nechal Harolda, aby ti olizoval krk, což je další porušení naší smlouvy. Jsi pouhá děvka, Louisi. Nic víc," vrčel dál. Napřáhl se, čímž jsem si vysloužil tvrdou pěst, jež útočila na mé břicho.

Bolestně jsem zakňučel, křečovitě k sobě tiskl oční víčka. Cítil jsem slzu, jak se dere zpod víčka, aby mi následně mohla svést po líčku.

„Nedal jsem ti žádné povolení, aby si se s ním mohl vidět, či aby ses nechal jím líbat. Takže bych ti měl připomenout, čí jsi. Takže se půjdeš důkladně osprchovat, ať z tebe Harolda už necítím, počkáš v ložnici, kde tě zruinuji, Louisi. Budeš mě prosit o to, abych tě konečně pustil. Budeš mě prosit o to, abych tě odpoutal od postele. Budeš mě prosit o to, abych tě dostal do nemocnice. Je ti to jasné?" vrčel mi. Obličej byl čím dál tím blíže. Bál jsem se nadechnout.

Slzy se mi hromadily pod víčky, vzlyk se chtěl dostat z hrdla. Cítil jsem jeho jednu ruku, jak mi začala jezdit pod košilí.

V hlavě mi běhala otázka: „ Kde, ksakru, vězí policie?"

Pustil můj krk, čímž jsem se rychle nadechl, ale to byla chyba. Hned, co uvolnil můj krk, ucítil jsem jeho pěst, jak mi naráží na žebra. Vyrazil mi tak dech, který jsem nebyl schopný nahodit zpět.

Podél dveří jsem se sesunul na zem, kde jsem zůstal nehybně sedět. Můj mozek přestal racionálně uvažovat, srdce zběsile bilo, že jsem si i chvíli myslel, že mi to nahodí dech.

Chytil mě za límec košile, za který mě odsunul dál ode dveří. Zřejmě zcela ignoroval fakt, že mám vyražený dech.

Přestal jsem doufat v to, že sem jen tak najednou vtrhne policie, i když jsem se tak moc modlil. Chtěl jsem jen a pouze jediné. Být s Harrym, aniž by nám něco bránilo.

„Otevři ty oči, abych viděl tu bezmoc a oddanost," zamručel mi u ucha, že to ani ten mobil nemohl slyšet. Pomaličku, abych to co nejvíce oddálil, jsem otevřel oči, přičemž jsem vidět jeho oči, které vyzařovaly dominancí, chtivostí po nadvládě. A já byl předmětem, který mu pomůže, aby se tak cítil.

„Čí jsi, zlatíčko?" Pohladil mě po líci, jako by chtěl ukázat i svou milou stránku, ale já mu ji nějak nevěřil. Vím, co za zrůdu to je. Nechtěl jsem a ani nedokázal jsem tomu věřit.

Chtěl jsem mu odpovědět, tak moc. Jenže ze mne nic nevyšlo. Jedině tak zasípání, které mu nedalo žádnou odpověď, kterou vyžadoval.

„Ptám se znovu. Čí jsi?" zavrčel. Skláněl se nade mnou, aby vyřazoval dominancí, aby mi působil strach. A fungovalo to. Měl jsem strach. Strach o svůj život.

Cítil jsem hrudník, jak se stahoval. Nedokázal nabrat žádný vzduch, který mé tělo potřebovalo, aby se udrželo při životě. 

Otevíral jsem a zavíral ústa, že jsem vypadal jako kapr. Lapal jsem po dechu, který jsem nedokázal nasát.

„Tak ty nedokážeš odpovědět!?" zařval naštvaně. Hlava se mi začala motat, viděl jsem čím dál tím více rozmazaně. Snažil jsem se cokoli zaostřit, ale nešlo mi to.

Cítil jsem slzy, jak mi stékají po spáncích, jak jsem tak nehybně ležel na zemi. Cítil jsem to srdce v hrudi, který se snaží donutit organismus, aby zapracoval a můj dech nahodil zpět.

Pokusil jsem se podívat na jeho osobu. Viděl jsem ji jako flek, ale on musel vidět to zoufalství a bezmoc v mých očích. Přesně to, co vidět chtěl.

Zavřel jsem oči. Poslouchal jsem srdce, jak se nadále snaží. Slyšel jsem ty zoufalé hlasy v mé hlavě, jak žádají, aby mě pustil ze spárů moci.

Šumění krve v mých uších mě utvrzovalo v tom, že pomalu přestávám slyšet. Motání hlavy přestávalo. Všechno svalstvo se začalo uvolňovat. Má mysl odplouvala do neznámá a ztrácela se v nevědomosti.

Third point of view

Louisovo tělo leželo nehybně na podlaze v chodbě. Jeho hodinky tikaly, odpočítávaly poslední minuty, možná i sekundy, jeho života, který se mu rychle zkracoval.

Nad ním stál Jordan, který si pomalu uvědomoval, co udělal. Nevěděl, jak k tomu došlo, ale byl si jistý, že tohle tentokrát hodně posral.

Už se chtěl věnovat jeho bezvládnému tělu, ale to do dveří, konečně, vrazila policejní jednotka, která na něj křičela, aby si lehl na břicho, dal ruce za záda. Mířili na něj a nikdo si nevšímal Louise, kterému ubíhal drahocenný čas.

Jakoby mu nad hlavou svítila čísla, která ukazují jeho poslední minuty života. Ubíhaly tak rychle. Až příliš rychle.

Když nasazovali Jordanovi želízka, říkali svou obvyklou větu, že nemá právo vypovídat. A možná v tu chvíli si jeden z policistů všiml, že se Louis stále nepohnul, a že se mu nehýbe hrudník, nic.

„Záchranku! Okamžitě!" zakřičel nejhlasitěji, jak jen mohl. Bez váhání mu začal dávat umělé dýchání, aby mu konečně dodal ten potřebný kyslík a donutil jeho plíce k činnosti.

Policista se snažil, aby mu vrátil onen ztracený dech. Poskytoval mu první pomoc, chtěl ho vrátit zpět k vědomí.

Jeden odváděl Jordana do policejního vozidla, další se snažil zachránit bruneta, třetí volal kolegy ze záchranné služby. Ostatní přihlíželi, či se modlili za modroočka, aby mu Bůh vrátil zpět duši do těla.

Policista to začal vzdávat. Hryzala ho mysl, že už to má vzdát, nechat tělo tělem, že už mu není pomoci. Každou další sekundou tomu věřil čím dál tím více.

Když už se skláněl, ruce svěsil, že už to vzdává, brunet u jeho noh popadl dech, strachem vytřeštil oči. V očích měl tak velký strach, že dokázal zhltnout celou Zemi.

„Klid, pane. Jste v pořádku. Jste tady s námi. Jste již v bezpečí," uklidňoval ho policista, který mu navrátil vědomí. Jenže ta slova nepomáhala. Louis se snad cítil více v nebezpečí.

Všichni uslyšeli sirénu záchranky, taky běh, který následoval, když záchranáři běželi dovnitř. Louis nebyl schopen slova, pohybu. Měl tak velký strach, až byl zcela paralyzován.

Bál se, co ho čeká.