Magic green eyes [Larry] ✔

Kapitola 19

A two month later, Louis's  home

Louis

„Víš o tom, že bych to domů zvládl i sám?" otázal jsem se svého zelenookého společníka, který právě v ruce držel mou tašku s věcmi z nemocnice. Konečně doma.

„Neuvěříš tomu, ale vím to. Jenže tě znám už nějaký ten pátek a tak taky vím, že je lepší u tebe ještě pár týdnů být. Kdo ví, čeho jsi ty schopný." Nevěřícně jsem se na něj otočil. To jako hodlá i u mě spát? No to snad ne. 

„Nehodláš u mě i přespávat, že ne, Bene?" S úšklebkem se na mě podíval, přičemž mi i pomocí mimiky obličeje dával jasnou odpověď. Spaste někdo mou duši. Tohle nepřežiji.

„Co kdyby si potřeboval v noci na záchod? Někdo ti ho bude muset podržet." On se mi snad jen zdá! Jak je, ksakru, možné, že já se s ním nadále bavím? Asi budu muset napsat závěť.

„Tak si sednu," odfrkl jsem si. Pomocí berlí jsem se dobelhal k pohovce, na kterou jsem si následně i sedl. Konečně i něco jiného, než nemocniční postel.

Slyšel jsem jeho kroky, jak chodí po bytě. Jak tak hádám, uklízel mi věci na svá místa. Ale určitě to bude na úplně jiných místech, než to vůbec má být.

„Louisi, chceš něco na jídlo?" křikl na mě. Takže nechal polovinu tašky nevybalenou. On by to určitě neměl tak rychle. 

„Myslíš, že v té lednici něco najdeš?" Z jeho strany jsem uslyšel pouhé odfrknutí. Dva měsíce jsem nebyl doma a něco by tady mělo být? Boha, Bene.

Rychlejší a slyšitelnější kroky mířily z kuchyně do obýváku. Taky šlo slyšet jeho funění jako od rozzlobeného býka.

„Takže mi chceš jako říct, že se mám plahočit do nějakého obchodu, abychom měli vůbec co jíst?" optal se nevěřícně, přičemž horlivě gestikuloval. Na rty se mi dral úšklebek, který jsem nijak nemaskoval.

„Nebo můžeš něco objednat, pane chytrej." Zasmál jsem se. Naštvaně nafoukl tváře jako sysel, který si právě do úst dal potravu.

„A ještě to i platit, což? To jsem se teda dopracoval," mumlal si pod nosem. Domem se roznesl můj smích, který akorát přidal na jeho rozzlobeném vrčení.

Z čistajasna se taky domem rozneslo tiché cinknutí, že někomu přišla zpráva. Myslel jsem si, že ono cinknutí patří Benovi, tak jsem to nechal být. Ostatně, já si nový mobil ještě nepořídil.

„Tady máte, Veličenstvo." Na stolek byl položen můj a ničí jiný mobil. Já myslel, že se zničil u autonehody. Pokud se nachází doma, tak jsem si ho zapomněl vzít v ten den do práce.

„Díky," poděkoval jsem mu a natáhl se pro mobil. Měl jsem tam asi deset zpráv od Lottie, pět od Phoebe, jednu od matky a dvě od Eleanor. Taky jsem měl několik telefonátů od mého šéfa. 

Ale ta dnešní, ta příchozí, byla od Harryho. Jak sehnal mé číslo? Já mu ho nedával.

Harry: Tak jak si dorazil domů? H

Me: Dorazil jak dorazil. Horší bude přežívání s Benem. A odkud máš vůbec mé číslo? 

„Hey, skrčku! Kdo ti to píše!?" zavolal na mě. On o všem musí mít přehled. Taková naše drbna.

„A není to jedno!?" křikl jsem na něj nazpět. Lépe jsem se uvelebil na pohovce a nohu si položil na stolek.

„Není! Jestli umí vařit, ať přijede!" odvětil mi. Jasně. A my budeme jíst neviditelné jídlo, že?

„A z čeho bude vařit, hm!?" Opět se ozvaly kroky, které znovu mířily do obýváku.

„Jdu se obětovat. Nechceš trochu přispět na náš nákup?" Usmál se sladce, aby mě přesvědčil. Přemýšlivě jsem se zamračil, ale pak se zasmál.

„Peněženka je v tašce, kterou si mi, bez mého dovolení, nesl. Pokud zjistím, že z peněženky zmizelo více, jak dvacet liber, jsi potom mrtvý muž," zavrčel jsem hraně se smíchem. V obranném gestu zvedl ruce, načež se se smíchem rozešel k tašce.

Harry: Dala mi ho Eleanor. Kdo je vůbec Ben?

Me: Že mě to nenapadlo. Je to přeci jen Eleanor. No, Ben je můj dlouholetý kamarád. Jenže typu, že vijí celou lednici s mrazákem, nezajde nakoupit, nenavaří a úklid mu nic neříká.

Harry: Známe Eleanor. Pokud je možnost, poví to. Ale zas tak strašné to být nemůže, ne?

Me: To je fakt. Teď šel nakoupit. Aspoň budeme mít sýrovou mrkev. Nechceš nám přijít navařit?

Harry: Mám ještě práci, i když nemám směnu, ale ještě něco musím dodělat. Mám se potom stavit a navařit vám?

Musel jsem nevěřícně pozvednout obočí. To jako myslí vážně? On chce prostě jen tak přijít, navařit a potom zase odejít? Co je to dnes s lidmi?

Potichu jsem se začal smát, až mě z toho rozbolelo břicho. Pořád si na něj budu muset dávat pozor.

Me: A co ještě doděláváš? Jinak. To to myslíš vážně? Prostě sem přijdeš jen tak navařit?

Harry: To už je tajemství. A pokud to bude potřeba, budu chodit každý den vařit. Nepotřebuji, aby si nám tady klekl hlady, Boo.

Aniž bych si to uvědomil, tváře mi zčervenaly. Začaly díky stydlivosti hořet jako dva rozpálené uhlíky. I přes zprávy je schopen mě uvést do rozpaků.

Me: Ale teď z jiného soudku. To rande, na které jsem tě v nemocnici pozval, stále platí?

Harry: Stále platí. Pokud si tedy nezměnil názor.

Me: Nezměnil. Jen by asi bylo fajn, až mi sundají sádru a dají pryč berle.

Harry: Záleží na tobě. Jen, opravdu vám nemám jít navařit? Aby ses potom na to rande dostavil celý a ne jen kosti.

„Louisi!? Sehnal si teda někoho!?" křikl na mě Ben. Leknutím jsem sebou trhl. To už je tady? Však uběhlo jen pár minut!

„Tak ty si nedáš pokoj!?" optal jsem se ho. Uslyšel jsem, jak plastová taška zašustila a následně byla položena.

„Chceš snad zůstat o hladu? Nebo ti mám donést sýrovou brokolici?" otázal se, když přišel ke mně do obýváku. Otočil jsem se na něj, přičemž jsem měl možnost se podívat na jeho úšklebek.

„Raději si něco objednám," zamručel jsem. Nasupeně přede mě nakráčel a na prsou si zkřížil paže. Vypadal jako matka, která je naštvaná kvůli tomu, že jste neumyli nádobí.

„Hodláš tady stát tak dlouho, dokud tady nebude důlek?" Pozvednu obočí, na rtech úšklebek. V očích mi musí jiskřit pobavení, které by zažehlo nejeden požár.

„Asi tě pošlu zpět do nemocnice," zavrčel. Při odchodu do kuchyně mi věnoval pohlavek, díky čemuž jsem se rozesmál. Cítil jsem se jako nějaký malý spratek, který dělá vše pro to, aby naštval ostatní.

Me:  Neboj, dostavil bych se celý. Jen, bude ode mě příliš troufalé, když tvou nabídku o navaření příjmu?