Magic green eyes [Larry] ✔

Kapitola 17

Louis

Po hrudi se mi rozlil bodavý a nepříjemný pocit. Proč se tak cítí?

„P-promiň, Harry. Já-já nechtěl," omlouval jsem se. Jenže pravda byla jiná. Já to chtěl. Jenže já do toho dával i lásku. Ani neví, jak to bolí mě.

„Ne, Loui. V pořádku. Nic se nestalo." Mrkl na mě. Nic se nestalo. Samozřejmě. Taky to nic neznamenalo, však? Bylo to jen políbení. Žádný cit v tom nebyl.

Falešně jsem se na něj usmál. Chtěl mi opět chytnout ruku do své, ale já to odmítal. Proč já blbec to dovolil? Nechal jsem se zlákat jeho krásou, jeho zelenýma očima, které mi nedávaly na výběr.

Do očí se tlačily slzy, ale ty jsem zatím úspěšně držel v slzných kanálcích. To stejné i vzlyk, který jsem držel v hrdle.

„Loui?" Chytl mou bradu do prstů, aby mě donutil, abych se mu podíval do očí. Stále v nich bylo to stejné. Mlha nejistoty, bouře strachu.

„Co?" zašeptal jsem. Srdce jsem cítil až v hlavě. Jak mi bije ve spáncích. Bylo to nepříjemné.

„Jsi v pořádku?" optal se nejistě. Povytáhl jsem obočí, zda si dělá srandu. Ale očividně si nedělal.

„Já jsem. Co ty?" vrátil jsem mu to. Trhnutím jsem si vysvobodil bradu z jeho sevření, ale on i tak ty prsty vrátil na místo, kde byly.

„Jsem," odvětil mi. Proč se mi tomu nechtělo věřit, Harry? Buď lžou tvá ústa nebo tvé oči.

„Tak proč se cítíš nejistě a máš strach?" Našpulil jsem lehce rty. Ale co jsem ani v nejmenším nečekal je, že mě na ně sám od sebe políbí.

Avšak s nimi nijak nepohyboval. Jen setrvával. Opřel se o ně a čekal. Ale na co?

Až mu vrazím? Začnu pohybovat? Na co čekal?

Jenže já nedělal nic. Jen jsem si užíval jeho rtů. Těch měkkých a úžasných rtů, které jsem chtěl jen pro sebe. Aby je neměl nikdo jiný.

Byli jsme takhle půl minuty, než do pokoje přišla sestra. Odtáhli jsme se od sebe, což mi zčervenaly tváře, ale sestře se na rtech vykouzlil úsměv.

„Omlouvám se. Nechtěla jsem vás vyrušit. Jste spolu roztomilí." Usmála se, ale tentokrát i se zuby. Tentokrát jsem úplně zčervenal a podíval se na Harryho, kterému se tentokrát v očích blyštilo štěstí.

„Ehm, děkujeme." Usmál jsem se na ni. Věnovala nám mrknutí, než se vrhla na svou práci. 

Ani jeden jsme nemluvil. Já se díval do stropu a čekal, co se bude dít dále. Bál jsem se podívat do očí, které mají nade mnou jasnou moc a ovládaly mě jako pouhou loutku.

Bál jsem se, že bych v nich opět našel ten strach a nejistotu. Nechtěl jsem to tam vidět. Chtěl jsem tam vidět štěstí a lásku. Lásku ke mně.

Ani jsem tak nevnímal, co sestra dělá. Ani, co dělá Harry. Jen jsem se díval do stropu, nemyslel. Neslyšel jsem myšlenky, které byly někde v ústraní.

Klapnutí dveří mě probudilo z jakéhosi transu. Pod bradou se mi objevily jeho prsty, které mou hlavu natočily směrem k němu. Ale i tak jsem odmítal se mu podívat do očí. 

„Proč se na mě nepodíváš?" optal se. V hlase mu šel poznat smutek, který mě donutil, abych se na něj nakonec podíval. Nejprve jsem se podíval na jeho rty, pak na nos a svou oční výpravu jsem ukončil v jeho zelených očích, které nesly jiskru štěstí.

„Stále si mi neodpověděl, proč jsi byl nejistý a bál ses." Zamračil jsem se. Nechápavě jsem se mu díval do očí. Zajímalo mě, proč se tak cítil.

„Bál jsem se, že se ti to nelíbilo a změníš na mě názor." Poškrábal se na zátylku. Nevěřícně jsem pozvedl jedno obočí. Kdybys jen věděl, Harry. Kdyby si jen věděl, kde tady pravda stojí.

„Nemusíš se bát, Curly. Líbilo se mi to." Zčervenal jsem. Avšak připitomělému úsměvu jsem již nezabránil. 

„Připadá to jen mně, nebo to znělo, jako bychom se teď bavili o sexu, zda se nám to s tím druhým líbilo?" Ušklíbl se. Oči jsem si zakryl dlaní a nechal tváře ještě více zčervenat. To se mi jen zdá.

„Nepřipadá." Zasmál jsem se, ale hned na to jsem sykl, když se mé tělo rozbolavělo. Cítil jsem na sobě ten ustaraný pohled. Chytil mě za dlaň, kde si se mnou propletl i prsty. To je poprvé, co to udělal on.

 Jeho dlaň, která mě hladila ve vlasech, přejela k mé dolní čelisti, kde udělal to stejné, co já před několika chvílemi jemu.

Přejel mi palcem po dolní čelisti až doprostřed, kde palec více natáhl a pohladil mě tak po dolním rtu. Bylo to příjemné. Tohle bych si nechal líbit. 

Díval jsem se mu do očí, ale on pohled věnoval jen svému palci, který mi přejíždí po dolním rtu. Ani jsem se nesnažil přilákat jeho pohled. Bylo to zajímavé, jak sleduje svou část těla.

Ret mi pod jeho dotekem brněl. Nevím, zda to Harry cítil, ale bylo to jen mírné brnění, které mě nutilo přivírat oči.

Najednou všechen dotek zmizel, načež jsem zmateně otevřel oči, abych mohl následně zčervenat.

S úsměvem se mi díval do očí. Úsměv odhaloval jeho bělostné zuby a nádherné ďolíčky, které nutily kolena se třást, srdce tát.

Každý člověk si všimne jeho úsměvu, ale až potom se zaměří na oči. Na kouzelné, zelené, jiskřivé oči, které ukradly barvu lesům, nádheru bohům, nevinnost andělům, blyštivost drahokamům.

Studoval jsem je. Chtěl jsem se naučit jejich řeči. Chtěl jsem se naučit jejich nádheře. Chtěl jsem znát každý jejich pigment.

Ani jsem si neuvědomil, že něco mluvil. Byl jsem jako hluchý. Neslyšel jsem vůbec nic. Ani ten šum. Jen jsem se soustředil na krásu přede mnou.

Sledovat jsem ony duhovky, zornici, která se sem tam stáhne a roztáhne. Všechny žilky, které se proháněly po bělmu.

Vzpamatoval jsem se až tehdy, když mi zamával rukou před obličejem. Musel jsem i několikrát za sebou zamrkat, abych zaostřil na zbytek, který je všude okolo.

„Ehm, říkal si něco?" otázal jsem se, když jsem potupně sklopil pohled. Cítil jsem, jak mi hoří tváře. Cítil jsem, jak červenají.

„No, jestli ti mám, až tě odpojí z kapaček, donést kávu s croissantem. Pokud tedy budeš chtít."

„Jasně, že ano. Ani nevíš, jak moc mi to chybí."