Magic green eyes [Larry] ✔

Kapitola 25

Next day, afternoon

Louis

Pomalu jsem se posadil, když jsem se díval na Harryho, který se mračí do mobilu, jako by ona krabička technologie právě vyvolala třetí světovou. Co se tak hrozného stalo?

„Můžeš mi říct, co ten mobil udělal, že se na něj tak mračíš?" Silněji jsem mu stiskl ruku a usmál se na něj. Úsměv mi lehce vrátil, ale hned zase zmizel, když pohled vrátil na mobil a nepřátelsky zavrčel.

„Jen někdo píše," zamručel. Tázavě jsem pozvedl obočí, zda mi na mou nevyřčenou otázku odpoví, ale spíše mě konejšivě pohladil palcem po hřbetu ruky.

Najednou někdo zaklepal, načež se Harry celý napjal a upevnil stisk. „Ani sem nechoď!" křikl na dotyčného, který ho však neposlechl.

Dveře se otevřely, přičemž jsem mohl spatřit snědou pleť a za ním brunet vlasy a modré oči. Úžasné. Můj šéf je tady.

„Dobré odpoledne, pane," pozdravil jsem nejprve svého šéfa. Nervózně jsem se na něj usmál, a jak nejvíce jsem dokázal, jsem stiskl Harrymu ruku, až jsem se bál, že bude zlomená.

„Dobré odpoledne, Maliku," pozdravil jsem i druhého muže. Držel Horana těsně u svého boku, kolem kterého měl i paži.

„Dobré, Louis. I tobě, Harry. Můžeme si tykat? Nejsme v práci, kde jsem tvůj šéf a ty můj asistent." Usmál se na mě a vtiskl Malikovi pusu na tvář. Uculil jsem se, přičemž jsem se podíval na Curly, který se nesouhlasně mračil.

Starostlivě jsem se zamračil a více si poposedl, abych byl k němu blíže. „Děje se něco?" otázal jsem se ho se starostí. Podíval se mi do očí, načež jeho pohled zjihl.

„Jsi tu ty. Vše je v pořádku." Vtiskl mi polibek na čelo, pohladil hřbet ruky, ale hned pohled vrátil na mého šéfa, což se opět zamračil.

„Bastarde," zavrčel skrze zuby. Já i Malik jsme se na ně, na oba, překvapeně podívali. Co se to tady děje!?

„Kroť slovník, Harrietko. Já nic neudělal." Pokrčil rameny, jako by se vůbec nic nedělo, a jako by na něj Harry vůbec nevrčel jak naštvaný boxer.

„Nic!? Pan Horan nic neudělal a je neviňátko, co!?" Prudce se postavil, až málem skončila i židle na zemi. Teď jen doufat, že ji po mém šéfovi nehodí.

I přes to, jak moc byl naštvaný, políbil mi hřbet ruky, kterou pomalu pustil a začal se přibližovat k Horanovi, který zase začal couvat. Ještě, že tu byl Malik, který se před něj postavil.

„Harry, prosím, uklidni se. Jsme v nemocnici," promlouval k němu, ale jak to tak vypadalo, Harryho to neuklidnilo. Spíše naopak.

„Ty se mi nepleť do cesty," zavrčel chladně, až mi přejel mráz po zádech. Vždy milý a usměvavý Harry teď vypadá jako sériový vrah, který má právě spadeno na mého šéfa.

Odstrčil Malika stranou, ale tak, ať mu nic neudělá. Spíše ho tak jemně dal stranou ze své cesty. Jen, kdo jemně stranou nepůjde je můj šéf, ke kterému se až nebezpečně blížil.

„Neříkám, že jsem neviňátko. To ostatně nikdo z přítomných. Ale jen říkám, že jsem nic neudělal," mluvil dále svoje. Už jsem jen viděl, jak se natahuje pro druhou židli, aby ho mohl přetáhnout. To už bylo moc.

I přes riziko, že si ublížím, a jako, že určitě, jsem se posadil do pravého úhlu a přehoupl nohy přes okraj postele. Plyn, jež byl do mě vpuštěn během operace, se zvedal do mých ramen a působil tak, že se mi špatně dýchalo.

„Tak prej nic! Mám ti i já ukázat to nic, až tě přetáhnu tou židlí!?" zařval. Úplně ignoroval mé šoupavé kroky, které mi působily bolest. Ignoroval i Malika, který ke mně mluvil, co to jako dělám, že si mám jít zpět lehnout. Ignoroval dokonce i vrzající kolečka kapačky, o kterou jsem se opíral, abych k němu došel.

„Však jsem nic neudělal, Harry. Zbytečně přehráváš," zamručel nevrle můj šéf. Harry už opravdu chytl opěrátko židle, že ho tím přetáhne, já se však k němu dostal v čas a stoupl si před něj.

Chytil jsem jeho tvář do svých dlaní a pohladil ho palcem, aby se mohl o něco lépe uklidnit. Ignoroval jsem bolest, jež mnou proplouvá, přičemž si zřejmě trhám stehy. Pro mě byl důležitý kudrlinka, který byl rudý vzteky.

Když se mi však podíval do očí, vztek a nenávist vystřídal strach, nejistota a opět to něco neidentifikačního. Pokud měl strach o mne, měl ho právem.

Už se chystal něco říct, ale nechtěl jsem něco poslouchat. Nenapadl mě lepší způsob, než ho umlčet mými rty, což jsem taky udělal.

Přitiskl jsem své rty na ty jeho, což ho perfektně umlčelo a zároveň přivedlo do šoku. Za to já díky těm jeho úžasným polštářkům ignoroval bolest, která se do mě nesnesitelně zakousávala.

Palci jsem ho hladil po tvářích, pohyboval rty proti těm jeho, snažil se přimět i jeho rty, aby se daly do pohybu. Což se do pár chvil i stalo.

Ruce mi dal kolem pasu, za který si mě přitáhl blíže. Ignoroval jsem vše, co bylo kolem nás. Já byl ve světě, kde mi je fajn a neexistuje žádná bolest, ani strach. Já byl ve světě, kde jsem jen já a Harry.

Zaslechl jsem zalapání po dechu, ale bylo mi to jedno. Vnímal jsem pouze Harryho ruce na mém pase, jeho rty na mých. Štěstí, jež mnou proplouvá.

Ale, co už ignorovat nešlo, byl vyděšený výkřik. Taky nešly ignorovat kapky, které mi začaly stékat po pokožce.

Odtáhl jsem se od Harryho, načež jsem zjistil, že se stehy povolily. Kapky, které mi stékaly po pokožce byla má krev, která kapala na podlahu.

Vrátil jsem se zpět do reality, která nebyla tak růžová jak můj svět s Harrym. Realita byla krutá, bolestná, mírně zakrvavená.

Bolestně jsem zakřičel a viděl sebe, jak padám k podlaze, na kterou jsem překvapivě nespadl. Zachytily mě dvě silnější paže, které mě podržely.

„Nestůj tam jak debil, a zavolej sestry!" Rozmazaným viděním jsem se podíval na toho, kdo mě pokládá na postel. Harry.

Několikrát, stěží, jsem za sebou zamrkal, abych aspoň trochu zaostřil na mého anděla. Abych aspoň uviděl ty zelené oči, díky kterým si Harry získal mé srdce.

Bolest zatemnila můj mozek. Byl jsem úplně mimo. Nevnímal jsem nic víc, než Harryho, jak na mě něco mluví.

Když jeho rty ustály v pohybu, natáhl jsem k němu ruku. Chytil ho za zátylek, za který jsem si ho k sobě přitáhl tak, abych měl ucho u rtů.

„Co to-," nestihl to doříct, jelikož jsem mu do toho skočil já. A řekl něco, co bych jen tak nevyslovil, jelikož bych se bál reakce. Ale můj mozek nepracoval, srdce dalo poslední síly na to, abych to konečně řekl.

„Miluji tě," vydechl jsem, povolil stisk a dál? Dál jen tma a nevědomost.