Nezlomný [Ereri] (II. Díl) ✔

50

Utíkám.
Ani necítím nohy, je to, jako bych běžel celé dny. Už ani nevím, kolikrát jsem zakopnul, kolik věcí mi spadlo, kde vlastně jsem a co vlastně hledám.
Má mysl je naprosto prázdná a jediná myšlenka, kterou mám...

Běž.

A tak běžím. Je chladná podzimní noc a na mé tělo chlad útočí, jako bodání nožů.
V uších mi hučí a můj tep je jako mlácení do kostelních zvonů. Plíce mám v jednom ohni a je pro mě nemožné pořádně popadnout dech. Tváře mě pálí od chladného podzimního větru, který mi šlehá do obličeje, po tvářích se mi kutálejí slzy, které mi nedovolují pořádně se rozhlédnout.
Všechno mě nepopsatelně bolí, můj dech je rychlý a nepravidelný...

A já běžím.
Ozve se prudké zatroubení a mě oslní světla jedoucího auta.

,,Hej!"

Zpanikařím, ale nezastavuji. Rozvzlykám se ještě víc, protože mi dojde, že nemůžu.

,,Hej, počkej'"

Ozve se znovu a já zakopnu a spadnu na zem.
S úmyslem postavit se a běžet dál se zapřu rukama, které se mi ihned podlomí.
Začnu panikařit a pokusím se postavit znova, ale mé tělo mě neposlouchá.

,,Panebože. To byl fakt drsnej pád. Jsi v pohodě?"
Neodpovídám. Z úst se mi derou jen neutuchající vzlyky už jen z toho důvodu, že cítím palčivou bolest v kotníku a levém zápěstí.

Cítím, jak mě někdo v podstatě přehodí přes svá ramena a následně opatrně položí dozadu na sedačky.

A poslední co vidím těsně před tím, než se mi zatmí před očima, jsou jeho zářivé zlaté vlasy a starostlivý úsměv.
Po tváři se mi sveze poslední slza.

Prohrál jsem.