Jessie RM700. [Detroit: Become Human]

2#

"Dobrý den." Pozdravila při vstupu do motelu. Motel byl v dobrém stavu, až na pár skulinek.

"Copak si přeješ děvče?" Usmál se starý pán, který seděl za pokladnou na židli. U pusy měl dýmku, z které vycházel obláček kouře. Na nose měl kulaté brýle.

"Potřebovala bych zde přespat." Položila ruce na desku a s úsměvem pozorovala staršího pána.

"Ach jistě.... Proč bys zde jinak byla, že?" Zasmál se. "Na kolik nocí?" Zvedl se ze své židličky a kulhavým krokem došel blíž.

"Prozatím na dvě, ale uvidím, jak rychle si najdu vlastní byt."

Jakmile se částka peněz přesunula, chtěla odejít do svého pokoje, od kterého dostala klíčky. Postarší pán ji ale ještě zastavil. "Takovou jako ty, jsem tu ještě neviděl. Myslel jsem, že společnost CyberLife byla zavřena. Inu... Co chlap jako já o tom může vědět." Usedl zpátky na své místečko, které bylo ještě mírně zahřáté.

"Říkáte, že společnost, která mě vyrobila je zavřená?" Otočila se. Chtěla vědět více.

"Ano, ale já jsem jen starý bláznivý chlap." Nadále si ji nevšímal, byl zamýšlený, ale nad čím? To můžeme jen hádat.

Vyšla ven, kde hledala pokoj s číslem sedm. Jakmile spatřila hnědé oprejskané dveře. Pro sebe se usmála a vložila klíč dovnitř. Dveře za sebou následně zavřela a konečně se porozhlédla po svém dočasném domě.

"Tak... Co teď?" Povzdechla si.

Usedla na kraj postele. A tvář si vložila do svých dlaní. Byl pro ní nehorázně deprimující pocit, když neměla práci, ani domov.

Jakmile ale na stole viděla noviny, aneb tablet, který ukazoval nějaké informace. Neváhala a hned to vzala. Vepředu psali o nějakém míru, proto prstem přejela po displeji a objevila nějaké práce.

Bylo jich tam plno, ale žádná, která by ji natolik uchvátila. Uklízeč, řidič, číšníce či pracovat v klubu Eden, jako prostitutka. 

Poručík Hank Anderson a Connor, chytili muže, jenž před pár dny napadl androidku PL300. Kdo je pachatel a jaký ho čeká osud? To prozradíme příště!

Vhodnou chvíli četla text. Přemýšlela, zda by byla možnost, stát se vyšetřovatelkou. Celý večer dumala nad tím, jestli je to opravdu dobrý nápad, ale při pomyšlení, že by řešila případy se cítila jinak.... Zadumaně.

Neměla ráda násilí, ale něco o tomto věděla. O lidech i deviantech.

Brzy ráno si sehnala kontakt na kapitána Fowlera,- jak se dozvěděla. Kapitán Fowler nějakou dobu přemýšlel, ale pak se s ní domluvil. Prý "Proč ne."

S úsměvem na rtech položila telefon. A podívala se na hodiny nad dveřmi, které ukazovali 5:33. Jakmile ji došlo, že na sobě má jednoduché oblečení, vyrazila do města, přesněji do obchodu.

Koupila si lehké černé šaty, které byly nad kolena. Krásně ji tvarovaly její hubenou postavu.

Cítila se jako člověk, vypadala jako člověk, přesto neměla v těle potřebné věci, které člověk potřebuje.

Rychle se převlékla a vyrazila do své nové práce. Pan Fowler ji informoval i o tom, že bude mít kolegu, ale kdo to bude. To jí ještě zůstávalo záhadou.

Práce byla kousek od ní - deset až patnáct minut pěšky. Nechtěla jet žádnou dopravou, ráda se kochala krajinou.

Pocítila náhlý příval smutku, když spatřila lidi s cedulemi, kde měli napsané: "Zničte androidy!" "Androidi nás jednou zničí!" "Nemají žádná práva!" A podobně. Nechápala je.

Řvali přes celé náměstí, skandovali a zastavovali některé lidi. Na androidy koukali s opovržením.

Mrzelo ji to, ale neměla čas to řešit, musela do práce. Do nové práce, aby mohla vydělávat. Přeci jen... Všichni měli stejná práva.

Před policejní stanicí se na chvilku zastavila. A pořádně si ji prohlédla. Když dostala kuráž, vyrazila ke dveřím, které se ihned sami od sebe otevřely. Vstoupila dovnitř a mířila rovnou kupředu.

"Dobrý den, mohu se zeptat, kde se nachází kapitán Fowler?" Přešla k muži, který bezstarostně popíjel kafe. Vůně kofeinu byla cítit pár metrů před ním. Nechtěla zjišťovat, kdo to je. Chtěla, aby se lidé představili sami.

Znuděně otočil pohled k ní. Přejel ji pohledem, když se v jeho očích mírně zalesklo. Nahodil jeho šarmantní úsměv, jenž působil spíše... Divně. "Nehledáš spíše příjemnou společnost?" Zakmital obočím.

Nepřišel ji sympatický.

"Pokud dovolíte, tak bych byla vskutku vděčná, kdyby jste mi odpověděl. Detektive Reede." Zajímalo ji, kdo onen muž je, ale netušila, že jeho výraz tak ztvrdne.

"Další šrot." Řekl zhnuseně. Byla šťastná, že zrovna nepil to kafe, jinak by ji zničil její šaty. Avšak pár slin dopadlo na její nový perfektní kus hadru.

"Jsem Jessie. Nechtěla jsem vás nijak urazit." Nechtěla hned první den mít nepřítele. Podala mu ruku, ale on si pouze odfrkl.

"Tak heleď... Byl bych velice rád, kdybys mi dala pokoj, nebo to nedopadne ale vůbec dobře, takže se kliď. Plaste." Ukázal varovně prstem, jakoby ho chtěl zabodnout do jejího hrudníku, avšak nedotkl se jí.

Věděla, že s ním řeč pro dnešek nebude, jestli vůbec někdy. Proto se rozhodla zeptat někoho jiného. "Mohu vás na chvíli zastavit?" Kolem ní šel muž, byl starší a měl delší šedé vlasy a vousy. Táhl z něho alkohol.

Tááák... Další kapitola. 😊💕 Doufám, že se vám zatím líbí. A můžete hádat, kdo onen muž je. 🥀🙈

Další kapitoly už by měli být zábavnější. 🍀💫