Jessie RM700. [Detroit: Become Human]

7#

"Prý jste si vedla velmi dobře." Stála před stolem kapitána Fowlera. Zavolal si ji hned ráno, co dorazila do své práce. Nevěděla, co čekat, ale jakmile se letmo pousmál, oddychla si. "Ačkoliv Reed tvrdil něco jiného. Hank a Connor vás velmi chválili."

"A co po mně chcete?" Mohlo ji dojít, že někdo jako Reed si bude stěžovat, ať udělá sebelepší věc, stejně bude hledat chyby.

"Jen vás pochválit." Založil si ruce. "Ale..."

"Vždy je v tom nějaké ale, že?" Naklonila hlavu na stranu a zadívala se do jeho očí.

"Není to nic hrozného, jen vás čeká výslech. Musíte vyslechnout toho muže, kterého jste včera zadržela. Chce mluvit pouze s vámi." Měla se cítit významná? Pravda byla taková, že ne. Netušila, co přesně má říkat, jak bude reagovat.... Všechno byla jedna velká otázka, ale rozhodla se, že tam nakráčí a ukáže, co umí.

Přeci jen... Slíbila mu, že se nic nestane. A nehodlala ten slib porušit. Alespoň bude mít přehled, jak s ním zachází. "Vše?" Zeptala se, jakmile muž černé pleti po vydechnutí přikývl, rozešla se pryč.

"Škoda, nevyhodil tě." Zadíval se na ní Reed, když prošla vedle něho. Byla si vědoma jeho přítomnosti, ale cožpak mělo smysl reagovat? Akorát by si vysloužila další jeho úmorné kecy.

"Taky vás ráda vidím." Ten člověk ji deptal. Nechtěla být za tu naivní, která se mu snaží lézt do zadku a čekat na zázrak.
Viděla i jeho vražedný pohled, ale cítila se teď svá. Zvláštní.

"Dobré ráno Hanku, tobě taky Connore." Usmála se na ně.

"Kéž bych vypadal taky tak svěží." Promnul si unavené oči. "Vůbec jsem nespal." Zývl Hank.

"Pokud chcete, ráda za vás vaší práci udělám. Domluvte se s kapitánem Fowlerem a řekněte mu, že tu zůstanu déle." Usmála se na něj.

"Seš hodná, ale ne... Nějak to zvládnu." Opět se nevyhnul zývnutí.

"Tímto stylem tu usnete." Usmála se na něj. "Jen běžte, opravdu mi to nevadí, alespoň se to tu líp naučím." Poplácala ho přátelsky po zádech.

"Tak tedy děkuji... S vámi dvěma se nemá cenu hádat." Zamračil se na oba dva. Zvedl se ze židle a navlékl si svou bundu. "Dobrou noc." Usmál se na ně.

Ještě zašel za kapitánem, který ho pustil, neboť se už nevrátil. No... Buď ho pustil, nebo ho zabil. Ale tím se prozatím nebudem zabývat. Teď nás zajímají Connor s Jessie.

"Když jsem mu to nabídl já, odmítl. Máte v sobě jisté kouzlo." Promluvil konečně Connor, který celou dobu hleděl do obrazovky před ním. Viděla i jeho rozpačitost, když to vyslovil.

Radši to nekomentovala. Věděla, že se cítil trapně, ale jí to přišlo velmi roztomilé. Proto radši změnila téma. "Musím jít vyslechnout toho muže... A děkuji." Prohrábla si své vlasy.

"Za co?" Pozvedl k ní své hnědé oči. Byl to pronikavý pohled, který jí tak moc zneklidňoval. V jeho očích viděla jiskřičky, které tam radostně poskakovaly. Dokázala by se do jeho očí koukat věčnost.

"Eh... Co... Jo! Děkuji za pochvalu, protože Reed už si stihl stěžovat, díky vám mě pochválil." Usmála se. Snažila se skrýt její červenající tváře, kterých si nebyla vědoma, ale tak nějak tušila.

"Vedla sis dobře, není za co děkovat." Usmál se její rozpačitosti.

Bez dalších slov odešla, přičemž mířila do dveří, kde už seděl její 'pacient.' Connor šel po jejím boku a dveře gentlemansky otevřel. Věnovala mu děkovný pohled.

Bena viděla přes sklo, za kterým seděl. Rozhlížel se kolem sebe, byl nervózní, cítila to. Na rukou měl pouta, jež ho držela před útěkem.

Connor ji věnoval povzbuzující pohled, než vešla dovnitř. "Ráda vás opět vidím Bene." Usmála se na něj.

Upřeně koukal na její maličkost, která si sedla před něj. Nepromluvil. "Jak to tedy bylo?" Zeptala se na rovinu, jakmile došla k názoru, že nemá cenu chodit kolem horké kaše.

"Já... Nevím, prostě nevím, proč jsem to udělal." Koukal na ní se zmateným a prosebný výrazem.

"Co se stalo, co vás k tomu vedlo?" Naklonila se blíže k němu.

"Říkám vám, že nevím!" Zařval. "Omlouvám se, ale říkám vám pravdu." Zadíval se na své ruce. Co víc po něm chtěli? Řekl vše.

"Dobře." Potřebovala si další otázku promyslet, už tak toho moc neřekl. A další nevhodná otázka by to ještě více znepříjemnila. "Přemýšlel jste o tom, proč třeba vaši rodiče majetek předali Samovi a né vám?" Odpověď znala, ale zajímal ji jeho názor.

"Byl jsem pro ně zklamáním... Vždy ho měli radši." Zašklebil se.

"To není pravda.... A vy to víte. Báli se, že to prodáte a zabijou vás ty drogy, za které by jste to utratil. Copak nechápete, že to dělají ty drogy?" Opatrně se dotkla jeho chvějící se ruky. "Bojujte s tím. Ty změny nálad jsou kvůli tomu." Mluvila potichu.

Jeho vnitřní boj byl patrný. Byl smutný, zklamaný, naštvaný... Jakýsi kolotoč emocí.

💓Zvržď, zvržď.... 😂😂