Jessie RM700. [Detroit: Become Human]

10#

"Hanku, už máte dost!" Snažila se mu vyrvat už třetí skleničku tvrdého alkoholu. "Běžte si lehnout." Snažila se mu domluvit už na ledacos. Jídlo, spánek...

"Ale já nechciiiii!" Zakroutil nesouhlasně hlavou. Byla z něj na mrtvici. Connorovi slíbila, že se o něj postará, ale to nevěděla, že tohle je úplně jiné kafíčko.

"Říkali nestresuj se..." Mrmlala si pod vousy, ale na klidu jí to vůbec nepřidalo. "Sakra Hanku!" Vytrhla mu láhev a rychle mazala k záchodu, do kterého obsah sklenice vylila. "Konečně..." Oddychla si.

Vrátila se na místo, kde naposledy zanechala Hanka. Ten se válel po celém stole. "Budete ťuťu páreček." Šuškal si něco pro sebe, přičemž různě gestikuloval rukama.

"Samozřejmě Hanku... Pojď prosím už spát." Prosebně se na staršího muže zadívala a doufala, že jí to tentokrát ulehčí.

"Ale- alé!.. heh.. Musíš mu dát šanci." Poukázal varovně prstem, aby ukázal, že to myslí opravdu vážně. V jeho stavu to ale působilo spíše vtipně.

V hrudníku ji čím dál více píchalo. Potřebovala se uklidnit a při nejlepším si jít lehnout, ale nemohla ho tady takhle nechat. Celou dobu mluvil o Connorovi a jí. Nechápala, co to do něj vjelo, avšak buldozer to byl jistě. To, že byl den a on byl ožralí, už radši neřešila, ale větší starost ji dělal Connor, furt se nevrátil. Bylo to pár hodin, co odjel. "Jdeme." Ruku dala kolem jeho pasu, a jeho ruku si přehodila kolem krku. Pokusila se s ním postavit, ale bylo to obtížnější, než si představovala. "Krucifix." Zaklela, když ji začalo bolet v hrudníku.

Pomalým krokem se šourala do jeho ložnice, kde ho položila opatrně na postel. A následně přikryla. Vydala se k oknu, aby zatáhla žaluzie, ale ty se tam nenacházely. Dala si za úkol, že o tohle se postará později.

Vytratila se do koupelny, aby se podívala na své zranění. Krvácela.
"Úžasné." Řekla ironicky. Prohlížela si celou koupelnu, zda neobjeví lékárnu, která naštěstí byla pod umyvadlem. Sundala si své tričko, aby si mohla starý obvaz sundat. Zůstala tedy v kalhotech. Když ho měla sundaný, odhodila ho do koše a do ruky vzala nový. Bohužel, když si sedla zpátky, shodila onu lékárničku, která vydala nepříjemný zvuk. Doufala, že Hanka to neprobudilo, avšak v jeho stavu to není možné.

Místo toho dovnitř vtrhl Connor, jenž se při pohledu na ní zasekl. Jakou rychlostí vystřelil z koupelny, tomu nevěřil ani on sám. "M-moc se omlouvám. Slyšel jsem ránu a..." Zasekl se. Pro oba to byla trapná situace, v které nevěděli co říct.

"To nic..." Usmála se, přestože to nemohl vidět.

"Počkej... Vždyť krvácíš!" Rozpomněl se. "Musíš do nemocnice."

"Ne! To je dobrý." Odpověděla ihned. "Jen.." teď to bylo snad ještě více trapné, než před chvilkou. Bála se to vyslovit, bylo to troufalé. "Pomohl bys mi... Nejde mi to obvázat."

Za dveřmi neslyšela žádné zvuky, jakoby si mluvila pro sebe. Chvíli si to dokonce myslela. "Jo... Ano, samozřejmě." Odpověděl, když mu došlo, že čeká na jeho odpověď. "Jdu dovnitř." Oznámil ji a otevřel dveře, do kterých opakovaně vstoupil. Snažil se koukat do jejich očí, což se mu dařilo.

Převzal si od ní obvaz a soustředil se pouze na obvazování.

Když se dotkl její pokožky, či kovu. Projela jejím tělem jistá energie, kterou nikdy dříve nezažila. Snažila se myslet na všechno jiného, krom jeho.

Jakmile byla práce dokončena, oba dva si neslyšně oddychli.

Connor rychle odešel a zanechal samotnou Jessie v koupelně, kde sklíčeně seděla. Bylo jí trapně a smutno. Tak moc trapně, že by si přála se zahrabat do země. Bohužel takhle to nešlo, nemohla to takto vzdát, nevzdala se ani, když zjistila, kdo je její kolega. A to ani, když ji urážel. A proto se nesmí teď zdát. Je silná.

Přehodila si přes sebe šedé tričko, které ji Hank ochotně půjčil. Bylo mužské, ale zda jeho či Connora, to mohla jen hádat.

Sice se rozhodla být silná, ale možnost, - navzájem se sobě vyhýbat, byla přijatelnější, prozatím. Uvařila lehkou omáčku s těstovinami. Recept našla ve svém programu, ale najít nějaké jídlo v tomto domě, bylo snad obtížnější, než hledat jehlu v kupce sena. Ano, byla si tím jistá.

Hankovi jídlo nandala na talíř, který mu odnesla až pod nos i s práškem. "Jak se cítíte?" Optala se.

"Jakoby mě něco přejelo, pozřelo a následně vysralo." Ošil se. A na loktech se posadil, aby mohl ochutnat tu příjemně vonící mňamku na jeho stole. "Omlouvám se a děkuji." Řekl rychle. Chtěl to mít za sebou.

"S vámi se to dalo čekat, tím nechci nic špatného říct, ale dlouho se nic nestalo, že? Tak proč to trošku neokořenit... Ale ne, alespoň se nenudím." Přestala ho trápit a po popřání dobré chutě, se odebrala pryč.

💫💕Ach.... Tento příběh nemá moc přečtení, což mě na jednu stranu vcelku mrzí. 🙁