Kurva se neříká

II.

  „Takže, ehm. Zkus mi nějak vysvětlit, jak a proč ses tady ocitla," promluvil již klidně Sebastian po tom, co po svém zjištění odešel do vedlejší místnosti a rozbil všechen zbylý nábytek, strčil hlavu pod ledovou sprchu a zapálil si.

„Přijela jsem tě navštívit," usmála se Zoe zubatým úsměvem s několika vypadlými mlíčňáky, a obezřetně sledovala, jak muži před ní tečou kapičky vody po tvářích a krku, a vsakují se do tmavě zeleného trička.

„Jak?" bylo jediné, na co se zmohl. V ruce mu cukalo, jak měl tendenci jednu si vrazit, aby se z toho podivného snu probudil.

„Vlakem," odpovědělo děvče chytře.

„Na to se ale neptám. Ptám se, jak ses o mně dozvěděla, když já ani netušil, že existuješ, co tě vedlo k tomu, abys sedla na ten zkurvenej vlak a jela osmdesát kilometrů za neznámym týpkem, co je údajně tvůj otec. Mohlo se ti něco stát!" Už zase křičel. Rychle si to uvědomil, zhluboka se nadechl, stiskl ruce v pěst a zase povolil. Prudkým zatřepáním celých paží setřásl napětí a opět na Zoe upřel teplé, hnědé oči.

„Musíme sehnat kasičku," zamumlala si pro sebe holčička a začala zase mluvit dřív, než stihl Sebastian vyhrknout nechápavé a vzpruzelé cože. „Ptala jsem se maminky, proč nejsi s námi jako ostatní tatínci. Nejdřív hodně nadávala, ale pak řekla, že dítě nemůže vychovávat dítě. Moc tomu nerozumím, protože ty jako dítě nevypadáš," zamyslela se. Nejspíš jí ta úvaha přetrhla nit vyprávění.

Sebstian se připomněl: „A dál?"

„Maminka říkala, že jsi jiný než my ostatní. Do obchodů chodíš v noci a nenosíš vlastní peníze kvůli utajení. Prý to bylo moc nebezpečné, tak jsi s námi nemohl zůstat. Navrhla jsem, abychom tě aspoň navštívily, ale moc se jí to nelíbilo. Uhodla jsem, že jsi asi tajný agent," pronesla nakonec Zoe s potutleným úsměvem. Pokusila se na Sebastiana spiklenecky mrknou jedním okem, ale moc se to nevydařilo, takže ve výsledku podivně kulila oči, pak je na vteřinu pevně zavřela a kulila je dál. „Neboj, nikomu to neřeknu," doplnila po chvíli ticha, kdyby snad její grimasy nepochopil.

„Tajný agent? Já nejsem- a nebo jo. Jasně, jsem tajný agent. A proto, že jsem tajný agent, je můj život nebezpečný. Máma měla pravdu, dostanu tě domů," mumlal a naléhavě tiskl dívčinu dlaň. Ta však po jeho potvrzení adrenalinové profese přestala vnímat a nadšeně rozhazovala volnou rukou a nohama v podivných kung fu chvatech.

Nebylo to tak, že by Sebastian snad najednou přesně věděl, co dělat. Ne. Neměl nejmenší tušení. Bylo jasné, že dítě musí odevzdat. Nemohl si ji nechat a ani nechtěl. Nestál o roli otce a nestál o pozornost policie, médií, matky, vězeňských mříží. A ze všeho nejvíc nestál o problémy, které rozhodně vznikly s Olivií.

„Zase se tváříš hloupě," zachichotala se Zoe a zmáčkla Sebastianovi malým ukazováčkem nos. „Beep," napodobila zvuk klaksonu a zmáčkla ještě jednou. Pak už se po její drobné ručce ohnala Sebova dospělácká pazoura.

„Ještě jsi mi neřekla, jak jsi věděla, kde bydlím," pokusil se opět zaujmout její pozornost, ale jaksi to nefungovalo. Zoe se v tak mladém věku nezvládla soustředit na jednu činnost víc jak několik minut, s čímž Sebastian neměl ale vůbec žádné zkušenosti.

„Mám hlad," zívla místo odpovědi a schoulila se mladému muži do klína. Ten jen vyjeveně zíral, po chvilce dívku poplácal po zrzavých kadeřích, v hlavě mu to šrotovalo.

„Co když si skočíme nakoupit a někam do restaurace, hmm?" změnil taktiku a další vyptávání nechal na později s úmyslem holčičku zabavit.