Kurva se neříká

VI.

  PŘED PĚTI LETY

Nedýchal. Chvíli trvalo, než mu došlo, že nedýchá. Jeho mozek fungoval jen napůl, svět se mlžil a rozmazával, houpal se a točil. Opřený dlaněmi o studený asfalt se vyzvracel. Lapal po vzduchu. Odlezl po čtyřech několik metrů vedle, aby do toho náhodou nespadl a rty si otřel rukávem.

Netušil, co dělat. Ani nevěděl, jak se cítit. Jediné, v čem měl jasno, bylo, že je děsně sám a nikdo za ním nepřijde.

Zvedl k ústům láhev šampaňského, které se mu nějakým zázrakem podařilo nevylít. Několikrát si lokl a zakřenil se. Už před hodnou chvíli mu přestalo chutnat, ale nebyl schopný se ani postavit, natož někam dojít pro něco jiného. Také neměl peněženku. Nebo možná měl. Nevěděl.

Nevadilo mu sedět uprostřed silnice opřený o auto. Motor vypl, světla svítila, takže těch několik aut, co projelo kolem, nenabouralo. Řidiči vztekle troubili a křičeli nadávky, ale Sebastian jim jen zamával a sladce se usmál.

Bylo mu všechno jedno. Zima mu zalezla pod košili, bosé nohy už ani necítil, ovšem rozhodl se pohnout, až když došlo šampaňské. Odstrčil lahev, ta se chvilku kutálela a zastavila se. S vypětím všech sil se vyškrábal na místo spolujezdce, zavřel za sebou dveře a nastartoval. V rádiu začala hrát Hazy shade of winter od The Bangles a Sebastian si zapálil. Víc si nepamatoval, probral se až na lavičce uprostřed parku, auto zaparkované vedle jen s jedním škrábancem, a koleje v trávě značící cestu, kterou přijel.

Mžoural kolem sebe, až se mu do výhledu dostala tmavovlasá dívka. Nemohlo jí být víc než dvacet. A měl pravdu, Manon v té době oslavila čerstvých osmnáct.

„Už jsem myslela, že se neprobudíš," promluvila hlubokým hlasem. Sebastian se zamračil a pokusil se posadit na lavičce. Podepřela ho a vytáhla do sedu.

„My se...známe se?" zahuhlal, trochu se mu motal jazyk.

„Divím se, že žiješ. Nerada bych našla dalšího mrtvýho feťáka," ignorovala naprosto jeho otázku, prohlížela si jej od hlavy k patě a nejspíš hledala nějaké zranění.

„Nejsem feťák," zavrtěl Sebastian hlavou a brzy toho pěkně zalitoval. Předklonil se na svém místě a opět začal vyprazdňovat žaludek. Převážil se a opřel se rukou o vlhkou zem.

„Ale vypadáš na to," ušklíbla se dívka a opět mu pomohla se vrátit do jakž takž vzpřímené polohy. Sebastian vytáhl z kapsy džín krabičku cigaret a jednu si vložil mezi rty. Pak se zarazil s nezapálenou cigaretou visící mu z koutku úst.

„Co tu vlastně chceš? Většina lidí se podezřelým lidem spícím na lavičce vyhejbá," zamumlal a zalovil v kapse po zapalovači. Ruce se mu třásly, takže se mu retko povedlo zapálit až na potřetí. Manon ho celou dobu zvědavě sledovala.

„Nezdáš se mi podezřelý. Než sis nablil pod nohy, byl jsi i roztomilý," odpověděla neurčitě a nabídla si z krabičky. „Víš, poslední dobou se dost nudím a ty vypadáš zničeně, takže budeš mít určitě zajímavý příběh."

Vyfoukl kouř nosem i ústy záreveň, ten pomalu doplul až k Manonině tváři, rozlil se jí po bledé kůži a rozplynul se. Nehla ani brvou. Jazykem si olízla rty a vložila mezi ně filtr cigarety, naklonila se k Sebastianovi blíž a přitiskla její konec na jeho už zapálený. Nebránil se. Nechal ji si cigaretu zapálit a zase se pomalu oddálit. Jen o kousíček.

„Jsem Manon." Měl pocit, že ani nemluví, že přede.

„A já budu asi znovu blejt." Jak řekl, tak udělal. Manon trochu znechuceně a trochu pobaveně pohlédla mezi jeho chodidla a když si všimla, že nemá boty, zamračila se.