Kurva se neříká

VII.

 DEN TŘETÍ

Sebastian se probudil, cítil její parfém. Byl si skoro úplně jistý, že používá pánský, přesto se na ní rozvoněl zvláštně ženským způsobem. Teď ulpíval na přikrývkách, přeléval se přes něj s každým pohybem ložního prádla. Měl pocit, že kdyby natáhl ruku, prsty by se dotkl její kůže.

Otevřel oči. Škvírou mezi závěsy pronikalo teplé žluté světlo a hřálo jej na tváři, naopak otevřeným oknem probudil chladný ranní vzduch. Manon tam nebyla.

Převalil se na záda a povzdechl si. Přes roušku klidu, která ho po bezesné noci zahalovala, se mu do podvědomí začaly vkrádat všechny starosti a obavy. Zamračil se. Znovu si povzdechl a s dalším převalením se skulil z postele. Tichým krokem zamířil ke dveřím, kde si pamatoval koupelnu. Zašklebil se na vanu, která mu přinášela ne zrovna pozitivní vzpomínky, a u umyvadla si opláchl obličej studenou vodou. Zahleděl se na svůj odraz v zrcadle a najednou si připadal strašně staře. Nebylo mu ani třicet a už se cítil na důchod. Měl všeho plný zuby. Zaleskly se mu oči, ale ten náznak slz únavy a zoufalství pominul v okamžiku, když uslyšel krůčky bosých chodidel, jak se přibližují.

„Dobré ráno," zamumlala Zoe ospale, přišourala se až k Sebastianovi a omotala mu ruce kolem pasu. Opřela si o něj hlavu a zase oči zavřela.

„Ahoj." Pohladil ji po rameni a opět přesunul pohled do zrcadla. Vyplázl na sebe jazyk a s protočením očí a Zoe v náručí se vydal do kuchyně. K jeho překvapení ležely na kuchyňské lince dvě misky s ovesnou kaší se spoustou ovoce a oříšků. V jedné byly z malin udělané oči a z marmelády široký úsměv. Zoe to udělalo radost, takže si misku bez debat přivlastnila a Sebastian se nehádal. Ani neměl na sladké chuť. Vlastně cukr obecně mu spíš vadil.

Než se nadál, Zoe do sebe cpala už druhou půlku misky, zatímco jemu vyskočily z přístroje dva opečené tousty, které jen namazal máslem. V mezičase uvařil dva bylinkové čaje a modlil se, aby Zoe byla jedna z mála zázračných dětí, které pozře i jiný než ovocný.

Nemýlil se, Zoe se nijak nedohadovala a vlastně byla to ráno až podezřele hodná. Možná i smutná? Moc se mu nevedlo rozklíčovat její výraz. Zvládal pochopit smích a pláč, ale v téhle neurčitosti se nevyznal.

Mezitím co Zoe vylizovala druhou misku od ovesné kaše, Sebastian zabalil vše, co předchozího dne vybalil, napsal na lísteček, který později připl na lednici, vzkaz. Stálo na něm pár krátkých vět díků a příslibu brzkého shledání v Saint-Truiden. Nakonec ustlal postel a naskládal špinavé nádobí do myčky.

„Tak jo, myslím, že bychom měli vyrazit," prohlásil, když se naposledy rozhlédl po bytě, aby se ujistil, že je vše, jak má být. Zoe neodpověděla. „Zeze?" Nic.

Znervózněl. Nevěděl proč, Zoe si pravděpodobně jen chtěla hrát na schovávanou nebo jinou dětskou blbinu, přesto se mu sevřely útroby a po těle rozlil chlad. Svižným krokem se přesunul na místo, kde holčičku viděl naposledy. Ode dveří, kde původně stál, bylo vidět téměř do celého bytu, i na kuchyňskou linku, Zoe však seděla schoulená pod stolem v podivné pozici. Lapala po dechu, tváře oteklé a červené, z očí se jí valily slzy. Neustále si malými prstíčky přejížděla přes rty. Když se pokusila promluvit, rozkašlala se a pláč zintenzivněl.

„Kurva, co se ti stalo?" vyhrkl Sebastian. Odpovědí mu byl hlasitý vzlyk. Neměl nejmenší tušení, co dělat. Nejenže nevěděl, co se vlastně dělo, ale vedle červeně svítící kontrolky v jeho hlavě, která hlásala, že by měl zapnout otcovský mód, se rozsvítila ještě jedna se sdělením, že do nemocnice nemůžou. Rozhlížel se po okolí, jako by se snad někde schovávala odpověď. Pohled mu padl na misku s oříšky, ze které nejspíš Manon nabrala hrst a přisypala ji do ovesné kaše.