Kurva se neříká

XVI.

DEN ŠESTÝ

Ten den počasí dokonale kopírovalo Sebastianovu náladu. Z nebe se spouštěly provazce deště, a přestože byla teprve jedna hodina odpoledne, šeřilo se. Husté, těžké mraky visely nízko nad zemí a v dálce se blýskalo.

Stál na střeše panelového domu, kam se vyškrábal po požárním schodišti. Ruce měl zabořené hluboko v kapsách a ledové kapky vody mu stékaly za límec bundy.

Zhluboka se nadechl a vytáhl levný dalekohled, který koupil necelou půlhodinku zpátky, a shlédl dolů na ulici, kde Zoe stála se soustředěným výrazem, pečlivě zabalená do několika vrstev oblečení, s chlupatým batůžkem na zádech. Otočila se jeho přibližným směrem a zamávala, pak se rozhodně rozešla k jedné z budov a zazvonila. Netrvalo dlouho a dveře se otevřely.

Pohled na Prudence ho málem smetl ze střechy. Změnila se za těch pár let, co ji neviděl. Přibrala. Nebo možná jen neshodila nabranou váhu po porodu Zoe. Konečně měla vytoužené tvary a nemusela se bát kostnatosti její matky. Zrzavé vlasy měla kratší, s ofinou sahající téměř až do očí, jen teď byly mastné, zamotané v nízkém culíku. Tmavé kruhy pod zelenýma očima a strhaný výraz. Co ale Sebastiana překvapilo, bylo její oblečení. Přísahal by, že to černé Metallica tričko, které bylo Prue velké, patřilo jemu.

Když žena otevřela dveře, chvíli se dezorientovaně rozhlížela, ve tváři zoufalý, přesto nadějný pohled. Hned co však zahlédla Zoe, cosi v ní prasklo, zlomila se v pase a z hrdla se jí vydral tak hlasitý vzlyk, až měl Sebastian pocit, že ho slyší i přes tu dálku, která je dělila. Hned na to vtáhla Zoe do objetí, pak ji zase oddálila na délku paží a kontrolovala dívčino fyzické zdraví. Když se setkala jen s jejím širokým úsměvem, opět ji schovala v objetí.

Sebastiana v tu chvíli napadlo, že Zoe už musí mít plné zuby brečících dospěláků, co ji dusí v objetí, aniž by jí vysvětlili, proč.

Trvalo to jen pár minut, ale Prudence se dala dohromady, zvedla dceru do náručí a odkráčela s ní zpět dovnitř do útrob budovy. Sebastian přesto zůstal na střeše ještě dlouhé hodiny, přestože byl promoklý na kost a třásl se zimou.

Plán byl takový, že Sebastian vysadí Zoe u domu, což taky udělal, dál však vše záviselo na Zoe a on se jen modlil, aby ho poslechla, protože jinak to s ním nemuselo dopadnout dobře. Dívka měla podle plánu počkat několik hodin, až se Prudence trochu uklidní, až jejich dům opustí policie, která musela neodvratně přijet, a až bude schopná trochu logicky uvažovat. Pak měla matce předat dlouhý dopis, který Sebastian smolil půlku noci, tisíckrát ho přeškrtal, roztrhal a spálil, než byl konečně spokojený. V dopise se pokoušel shrnout celý týden, kdy byla Zeze ztracená, a vysvětlit své chování. Nebylo to lehké.

Doufal, že Prue bude ochotná se s ním následujícího dne setkat, a že na něj okamžitě nezavolá policii. V té chvíli už mohla Zoe vyprávět prakticky co chtěla, a protože si holčička přes všechno nebezpečí výlet s otcem náramně užila, předpokládal, že bude mluvit jen v dobrém. Což by pomohlo.

Při případném setkání s Prue měl v plánu se omluvit a znovu vysvětlit celou situaci. Byl ochoten se nechat i zbít pánví nebo květináčem – záleží, co by jí dřív přišlo pod ruku. A až by si prošli tímhle, nutně potřeboval zjistit odpověď na otázku, která jej hlodala už od chvíle, kdy se se Zoe poprvé poznal. A to, proč mu o ní zatraceně neřekla.

Zatřepal hlavou jako pes, čímž jen zapříčinil, že mu víc vody steklo za krk, a tiše si povzdechl. Sledoval Prudencein byt bedlivě, přestože nemohl prohlédnout zdí a spatřit, jak žena nepřestává dceru objímat a plakat, pak na ni hystericky křičí, když Zoe vysvětlí, že jen jela na výlet, a pak zase pláče. Mohl vidět přijíždějící policejní auto, ale nemohl tušit, že se Zoe drží verze, kdy jela navštívit vzdáleného příbuzného, o kterém se Prue kdysi zmínila, ale že nepochodila a různí lidé jí pomohli najít cestu zpět domů. Stejně tak nevěděl, že policie sepsala zprávu už u nich v bytě a vlastně je ani moc nezajímalo, co se stalo, když se holčička vrátila, protože jim na krk dýchali majitelé drahých obrazů ukradených Sebastianem a Arthurem. Nezáleželo na tom, že to mělo na starosti jiné oddělení. V tom se lidé nevyznali a jen se dokola dožadovali výsledků. Sám Sebastian neměl tušení, kde je jejich úlovku konec.

Když však viděl policisty se spokojeným úsměvem opouštět byt a nasedat do aut, rozhodl se, že už stejně nic nevykouká. Sešplhal proto po požárním schodišti zase dolů, nasedl do auta a odvezl se do bytu na druhé straně města. Napustil si horkou vanu a sklíčeně v ní seděl, dokud nevystydla voda. Hlavou mu neustále běhaly různé scénáře, jak může vše dopadnout.

Nejlepší by bylo, kdyby mu Prue zavolala, že se s ním chce sejít, křičela na něj jen chvilku a pak by ho přijala zpátky a byli by šťastná rodina. Ale to nepovažoval za úplně reálné. O moc horší by bylo, kdyby si s ním dala sraz a tam na něj čekala policie. Nebo Prudence s brokovnicí. Když ukradnete matce dítě, stává se zatraceně nebezpečnou a nevyzpytatelnou.

Ani se neodvažoval uvažovat nad tím, co si pro něj přichystala Olivia. To byl problém na později.

Vyhřátý z vany se rozhodl, že opět podnikne cestu ven do nepříznivého počasí a obstará si večeři. Sice bylo teprve půl páté odpoledne, ale z nervozity do sebe ten den nevpravil jediné sousto, což se na něm začínalo podepisovat.

Navlékl se do šedých tepláků, trička a černé mikiny s kapucí. Venku už přestalo pršet, jen silně foukal vítr, takže deštník nechal doma. Ještě před odchodem vytáhl z obálky v šuplíku balík peněz.

Měl nervy v kýblu. Kráčel po chodnících s pohledem přilepeným k zemi, kouřil cigaretu za cigaretou, až stáhl celou krabičku za necelou hodinu. Ruce se mu třásly a při jakémkoli hlasitějším zvuku sebou poplašeně trhnul. Když spatřil policejní auto projíždějící kolem, málem ho trefil šlak. A proto se rozhodl, že nakoupí všechno, co má rád. Přeci jen ve vězení si gumídky, sushi a čokoládu s himalájskou solí jen tak nedopřeje. A teď to s jeho svobodou bylo dost na vážkách.

Doma rozložil vše nakoupené a pustil si film. Nevnímal ho.

Nikdy se necítil tak opuštěně. Chtěl vzít do ruky telefon a projet kontakty, jestli by nenašel někoho, komu by mohl zavolat. Ale věděl, že tam nikdo takový není. Maxe už skoro rok neviděl a stejně se mu nikdy nesvěřoval. Manon teď nějakou dobu vidět ani nechtěl a měl jisté podezření, že ani ona jeho. Arthur ho zradil. Jeho bývalá rádoby přítelkyně nepřipadala v úvahu, stejně tak rodiče. Toužil jen po tom jet navštívit babičku, složit hlavu k ní do klína a nechat si spílat. Sice by dostal ceres za to, jak nezodpovědně se choval, ale nakonec by udělala čaj a dobře mu poradila. Jenže ona už byla dávno pryč.

Po pěti dnech strávených se Zoe byla její nepřítomnost až bolestně patrná. Při pomyšlení, že by mu mohlo být odepřeno ji vidět a on by tak přišel nejen o její dětství, ale i o dospívání, se mu sevřelo srdce. Nejhorší bylo, že s tím nemohl nic dělat. Rozhodnutí leželo na Prudence. Ženě, která si právě prošla životním traumatem a která ho pravděpodobně nenáviděla.

Byl sám. Úplně a hrozivě sám.

.....

Krásné prázdniny, přeji. Dnes kratší kapitolka, ale další vyjde brzy!

U minulé kapitoly mi nešly rozkliknout komentáře u jednotlivých odstavců, tak se nedivte, že jsem neodpovídala. Snad už to bude v pohodě teď 😬

Chci vědět, jak si myslíte, že se to vyvine!