Kurva se neříká

XIV.

  „Mám hlad," zamumlala Zoe Sebastianovi do ramene, který ji až nepřirozeně dlouhou dobu objímal a ona to jen tiše trpěla. Když totiž vyšel z haly, udeřilo jej do očí polední slunce a následovala Zoe, který mu vběhla do náruče a málem ho knockoutovala. Vzal ji tedy do rukou a od té doby nepoložil na zem. Ne, že by u toho málem nezemřel bolestí, kvůli čerstvým stehům, ale potřeba ji mít u sebe byla silnější.

„Zajedeme si někam na jídlo," souhlasil muž tiše, ale stále se nehýbal. Seděl v jehličí vedle auta a upíral pohled na cestu, kterou sem přišel, když mu šedovlasý hodil klíčky od auta, ukázal mu směr a dál si ani jednoho z nich nevšímal. Jen se otočil na patě a zmizel ve dveřích haly. Sebastian stále očekával, že přesně z těch dveří se zase vynoří a půjde po nich. Že si z nich Olivia jen střílela. Nebo že třeba jen změnila názor. Ale všude bylo mrtvo.

„Chci hranolky," pronesla Zoe rozhodně po krátké úvaze. Její lehce panovačný tón vykouzlil Sebastianovi na tváři malý úsměv.

„Ne," zavrtěl hlavou a nepřestával žasnout nad tím, jak dívka celé trauma hodila za hlavu, jako by se vlastně vůbec nic nestalo. Pro ni to sice nebylo takové drama, jelikož neměla šajn, o co jde a co všechno je v sázce. Přesto by čekal, že bude víc hysterická.

„Proč?" zakňourala a odtáhla se od muže.

„Protože chci se neříká. Já za jídlo platím, takže musíš pěkně poprosit. Navíc já mám chuť na sushi a hádám, že to jsi ještě nikdy nejedla," usmál se na ni něžně, přestože jeho tělo ještě stále odmítalo fakt, že je po všem, a tak mu divoce tlouklo srdce, z očí mu sálala panika a v hlavě měl bordel.

„Já ryby nejím. Chci prosím, prosím hranolky, prosím. A pak pojedeme na pouť, viď? Slíbil jsi to," zamračila se na nej Zoe přísně. Panika se pomalu rozpouštěla.

„Jo, pojedeme na pouť," potvrdil a konečně se postavil.

„A teta Manon půjde s námi?" optala se dívka s nadějí, načež Sebastian jen zavrtěl hlavou. Pohlédl zpět ke skladům, kde ji naposledy viděl a uvažoval, kdy ji znovu uvidí, jestli vůbec. Jejich rozloučení znělo strašlivě definitivně. Stála tam v prachu s uštvaným výrazem na tváři, tmavé vlasy rozcuchané. Stále byla v pyžamu, stejně jako Zoe. Její pyžamo se však neskládalo z růžového kompletu se slony, ale z chlapeckých šortek a trička Led Zeppelin.

Když s ní navázal oční kontakt, zoufale vrtěla hlavou. Sebastianovi dlouho nedocházelo, co to znamená. Nikdy totiž Manon nepodezříval, že by je práskla ona, přestože k tomu měla všechny důvody. Když mu v hlavě konečně cvaklo, dostal ze sebe jen tiché „ou". Nakonec na ni jen kývl hlavou, čímž potvrdil, že je vše v pohodě, načež se Manon rty roztáhly do spokojeného úsměvu. Ten jí oplatit nezvládl, na to byl stále příliš ve stresu.

„Hodně štěstí," houkla jejich směrem, když si nasadila sluneční brýle a paradoxně vešla do budovy. V duchu se se Sebastianem loučila. Tenkrát ani jeden z nich netušil, že je to naposledy, co se vidí. Manon totiž měla na Olivii vždy jistý vliv, patřila do malého kruhu lidí, ke kterým měla Olivia jakousi emocionální vazbu. A využívala toho. Čím dál víc. Až si toho jednou všimla i sama Olivia, to bylo nevyhnutelné. Vlastnoručně Manon zlomila vaz uprostřed svého obýváku. To se stalo dva roky po jejich posledním setkání.

V autě na zadních sedačkách ležela Sebastianova taška s oblečením, notebookem a pevným diskem, dva sbalené spacáky, Zoein růžový, chlupatý batůžek, a ještě jeden větší batoh s oblečením, které jí nakoupil. Na palubce se vyjímala kasička. Hádal, že to byla práce Manon, protože všechny jejich věci zůstaly v dodávce na parkovišti u labyrintu.