Kurva se neříká

XIII.

DEN PÁTÝ

Temně modrá barva na plátně byla jako pohled do nejhlubší hlubiny, zato bílá, tvořící zpěněné čepičky mořských vln tak nějak uklidňovala tu intenzitu a pocit, že se každou chvíli utopí. Ale přestože šlo o úchvatný obraz, který přesně vystihoval Manoniny oči a povahu, Sebastianovi se víc líbil obraz visící pár metrů vedle. Byla na něm vyobrazena mladá žena s krátkými vlasy a uličnickým leskem v očích. Ten se však mísil se skrytým smutkem. Sebastian za boha nedokázal pochopit, jak byl někdo schopný nakreslit emoci. Přesto to šlo. Žena držela mezi dlouhými prsty cigaretu, jejíž kouř zahaloval celou spodní část její tváře.

„Netradiční, že?" ozvalo se mu u ucha. Lehce sebou trhl, jelikož vůbec neslyšel Manon připlížit se k němu.

„Líbí se mi," odvětil Seb a kývnutím to ještě potvrdil. Stál uprostřed obýváku s rukama v kapsách a nepřestával zírat do namalovaných očí, které zíraly nazpět.

„Dostala jsem ho od Olivie. Dala jsem jí echo, kde budou po výstavě obrazy uloženy. Když jsem se vrátila domů, visel už na stěně," vyprávěla tiše, aby nevzbudila stále spící Zoe, taktéž nespouštějíc z obrazu pohled.

„Ona tě má snad vážně ráda. Čím sis to zasloužila?" zasmál se nevěřícně a otočil se na Manon.

„Nevím. Ale to, že byli u mě v bytě, mě trochu vyděsilo," připustila ona a odvrátila se od obrazu. „Máš hlad?" změnila téma a Sebastian kývl hlavou. Ještě se naposledy ohlédl po ženě na obrazu a následoval Manon do kuchyně, kde jí pomohl vyrobit jednoduchou snídani. Přemýšlel nad tím, jak se asi cítí, ale pokaždé, když zachytil její pohled, neupřímně se usmála a odvrátila jej. Dělala jako by nic. Čekal, že ráno po jejím vyznání bude aspoň malinko divné, že se bude chovat odtažitě nebo naopak bude vtipkovat až přespříliš, aby ukázala, že vlastně o nic nejde. Ale tohle bylo mnohem horší. Vyhýbala se jeho doteku za každých okolností, falešně se usmívala a moc nemluvila. Co ale mohl dělat?

„Dneska odejdeme. Až se Zoe probudí, odjedeme a konečně ji vezmu domů. Pak se pokusím na nějakou dobu zmizet," pronesl mezi sousty. Bylo na čase udělat nějaký plán. Potřeboval se dostat daleko od Belgie přinejmenším na pár měsíců, někam, kam ho s trochou štěstí nebude Olivia následovat. Nejdřív ale musel Zoe vrátit k Prue. Neměl strach, že by je tak vystavil nebezpečí obě. Olivia byla chladná, ale pokud zmizí, ublížit těm dvěma by jí nic nepřineslo a ona nebyla pomstychtivý typ.

„Dobrý nápad," odpověděla Manon. Nezajímala se, kam půjde, což dělalo situaci ještě divnější.

„Zmizím i od tebe. Dám ti pokoj, už mě nikdy nemusíš vidět," poukázal i na tento fakt. Nevyznal se v ní. Netušil, co od něj čeká, co si přeje a předpokládal, že takhle jí vyjde vstříc.

„Jestli to tak chceš," pokrčila rameny, ani se na něj nepodívala.

„Co chceš ty? Chceš mě ještě někdy vidět, i když ti řeknu, že ti nikdy nebudu moct dát to, po čem toužíš? Nebo chceš zapomenout a nevidět mě nikdy víc?" Frustrace mu pomalu prostupovala hlasem. Zavrtěl se na židli, když Manon celou další minutu mlčela.

„Nechci zapomenout. Nechci tě vidět." To Sebastiana zmátlo ještě víc, než byl před tím. Jen němě rozhodil rukama. Manon po něm střelila pohledem a zamračila se. „Já nevím, dobře? Teď zmizíš, budeš se schovávat před Olivií a policií. Bůh ví, kdy se vrátíš, jestli vůbec. A já nevím, jestli s tebou chci být v kontaktu, protože jestli tě dostanou a já o tobě nebudu vědět, můžu žít s přesvědčením, že jsi šťastný někde na druhé straně planety, zatímco tě budou ve skutečnosti požírat červy. Nechci vědět, jestli umřeš."