Kurva se neříká

XVIII.

DEN SEDMÝ

„To bude dobrý. Přijde. Bude to v pohodě, všechno podle plánu. Srovná se s tím, ne? Odpustí mi. To bude fajn...," mumlal si Sebastian pro sebe, když přecházel sem a tam po bytě. Téměř nemohl spát. A když v půl páté ráno dojedl gumové medvídky, málem se pozvracel. Aby zabil čas, uklidil celý byt tak jako nikdy. Přerovnal všechno oblečení ve skříni a vyvětral, aby tam nebyl cítit byť jen závan cigaret. Poloprázdnou krabičku schoval do šuplíku s ponožkami. Dal si záležet, aby jeho oblečení, ruce nebo vlasy nebyly načichlé, protože to byla věc, kterou Prue nesnášela. Kouření vlastně byla jediná věc, kvůli které se kdy opravdu hádali. Ráda mu předhazovala, že když jí dá pusu, je to jako by olízla popelník. A tak ten den vůbec nekouřil.

Řinčivý zvuk zvonku se rozezněl bytem a vytrhl muže z úvah. Zvedl se ze židle tak rychle, až se mu zamotala hlava a zavrávoral. Během několika sekund ale stál u dveří a zhluboka se nadechoval. Pak otevřel.

Nemohl uvěřit, že opravdu přišla, že Pruedence stála na jeho prahu. Ovšem vypadala... jinak než den před tím. Vlasy měla umyté a zapletené do dvou copánků těsně u hlavy, i přesto jí dosahovaly až pod prsa. Rty obtažené rudou rtěnkou ladící se skládanou sukní pod kolena. K tomu černý rolák, dlouhý kabát a kanady. Vypadala dokonale a Sebastian by jí to i řekl, kdyby se netvářila jako posel smrti.

Ustoupil ode dveří a nechal ji projít. Tiše dveře zavřel a prokřupal klouby, u toho hořečnatě přemýšlel, co vlastně říct. Přemýšlet nemusel dlouho, protože hned, jak se otočil, Prue se na něj vrhla, její maska spadla ve vteřině, a ona začala do Sebastiana tlouct hlava nehlava.

„Ty kreténe! Ty sebestřednej, zabedněnej, bezohlednej, hnusnej kreténe! Jak jsi mi to mohl udělat? Jak?!"

Nebránil se. Zasloužil si to. Jen si kryl hlavu a pod jejími ranami se zlehka přikrčil, ale nechal ji se v klidu vykřičet a vyvztekat. Upřímně, po těch letech odloučení byla i ta pěst do žaludku fajn.

„Omlouvám se," pronesl tiše, když se trochu uklidnila.

„To teda jo. Nechápu, jak ses mohl opovážit mi ji nepřivézt zpět!" vyprskla, ale dalšího fyzického kontaktu už se vyvarovala.

„Je mi to fakt líto, nechtěl jsem tě vyděsit, ale nemohl jsem jinak," odvětil Sebastian s útrpným tónem v hlase. Cítil se děsně a příšerně. Toužil po tom zmenšit vzdálenost mezi nimi, vzít Prue do náruče a setřít slzy, které se jí hromadily v očích a pomalu přetékaly přes okraj. Kdyby to však udělal, nejspíš by dostal tečku.

„Málem jsem umřela strachy! A to jen kvůli tomu, že jsi pořád stejně nezodpovědnej, jako před sedmi lety a nejsi schopnej si najít normální práci." Prue nepřestávala vztekle vrčet a prskat. I přes zaslzené oči a mokré tváře ji rozzuřenost neopouštěla ani malinko.

„Promiň, dobře? Vrátil jsem ji, jak nejrychleji jsem svedl," bránil se Sebastian, ale nebylo to nic platné.

„Šest dní, Sebe! Šest dní!" Měla pravdu, šest dní bylo zatraceně dlouho.

„A jak se má? Zoe? Je v pořádku?" zeptal se, hlas tichý a pokorný. Pohled se mu rozmazal a on si uvědomil, že brečí taky.

„Má se fajn. Je doma a v bezpečí, a tak už to zůstane," odsekla Prudence chladně a Sebastiana zamrazilo. Znamenalo to, že ho k ní už nikdy nepustí? Že ho udá? Že se bude chtít soudit? Ona by soud vyhrála bezpodmínečně, nehledě na to, že on by ji ani nechtěl od Zoe odtrhnout. On jen chtěl být s nimi. Rodina.

„Ne," vydechl, „to mi neuděláš."

„Já nevím. Pustit si tě k tělu je nebezpečný. Ohrožoval bys Zoe a ohrožoval bys i mě. Copak to nevidíš? Za ten nejhorší týden v mém životě můžeš ty. Celý její život jsi tu nebyl a teď si ji chceš nárokovat? Co když zase zmizíš, hmm? Teď tě zná jen týden, když tě k ní nepustím, brzy na tebe zapomene a nebude ji to tak bolet."

Sebastian Thys nebyl konfliktní člověk. Rozhodně ne, když chtěl něčeho dosáhnout, to pak zvládl mít skvělou disciplínu. Byl pevně rozhodnutý, že za celou jejich schůzku nezvýší hlas. Že bude milý, kajícný, rozumný. Že uvede rozumné argumenty a bude se chovat stoprocentně dospěle. Ale po posledním jejím výroku se v něm něco zlomilo, v hrudi se mu rozhořel jakýsi plamen a on přešel do protiútoku.

„V bezpečí? A jak je vlastě možné, hmm? Nevypovídá to něco i o tobě? Ale nevadí, to přejdu, nicméně mám otázku. Jak jsem kurva mohl být součástí jejího života, když jsem ani do prdele nevěděl, že existuje?!" zakřičel na zrzku rozhořčeně a všechna svá předsevzetí hodil za hlavu.

„Ty mě chceš vinit za její útěk? Naznačuješ snad, že jsem špatná matka? Jak můžeš?! Víš co? Tohle nemám zapotřebí, mizím!" a s tím se rozhodně vydala ke dveřím, ale Sebastian jí zatarasil cestu s neústupným výrazem ve tváři. Slzy byly ten tam.

„Nepůjdeš nikam, dokud mi neodpovíš na otázku. Proč jsem o Zoe nevěděl, proč jsi mě vykopla bez jediného slova a proč se cítíš provinile? Nezapomeň, že tě znám skrz na skrz a vím, co znamená každé cuknutí tvého obočí." Vypadal klidně, avšak v očích měl tornádo emocí, ruce se mu třásly a pocit křivdy se kolem něj téměř zhmotnil.

Dlouhou minutu provázelo tíživé ticho, Prue byla zahnaná do kouta. Vypadala jako srna v záři světel auta.

„Proč asi?" vybouchla žena. „Jsi zloděj, kouříš a jsi nezodpovědnej. Milovala jsem tě, užívali jsme si, ale vychovávat dítě? Na to jsi neměl, přiznej si to. Jen jsem všechny chránila. Zoe před tvým špatným vlivem, tebe před zodpovědností a sebe před strašlivým zklamáním," odpověděla nakonec, spodní ret se jí začal třást a oči se opět zalily slzami. Ale proti tomu byl Sebastian imunní.

„A to jsou tvá slova nebo tvé matky?" vyplivl hořce. Díval se na ni s takovým znechucením, až se jí z toho udělalo špatně.

„Na tom nesejde, je to pravda. Podívej se na sebe! Děsivá šéfová, kšeft, pletky s policií. Tohle není zrovna ideální prostředí pro dítě!" ohradila se, ale v téhle fázi hádky měl na vrch Sebastian.

„Prue, lásko, a zkusila ses nad tím tenkrát třeba jen na moment zamyslet? Nebo jsi nechala svou matku, ať rozhodne za tebe? Protože, miláčku, nenapadlo tě, že jsem s tím třeba mohl seknout? Nikdy sis nestěžovala, nevadilo ti, co dělám. Faktem je, že jsi přesně nevěděla, co dělám, ale ani ses neptala." Na chvilku se odmlčel a přemlouval se, aby už nepoužíval žádné přezdívky nasáklé sarkasmem. „Měla jsi mi to říct," pronesl nakonec. Všechno mu to došlo. Prudence ho tenkrát před sedmi lety bez jediného slova na vysvětlenou vyhodila z domu proto, že zjistila, že čeká dítě. Celé ty roky si lámal hlavu s tím, co udělal špatně, že se na něj sotva podívala. Že jí to nestálo ani za hádku a rovnou ho vystěhovala z bytu i ze života.

„A proč bych ti to měla říkat? Stejně bys nic nezměnil, jen by se to vše zkomplikovalo. Vychovala jsem Zoe sama a jsme spokojené. Ty máš určitě už svůj život, své kamarády, přítelkyni, možná i rodinu. Proč se chceš vracet k nám?" Teď už žena vzlykala naplno.

Pravdou bylo, že Sebastian neměl svůj život a vše ostatní, co jmenovala. Možná něco ano, ale rozhodně to nestálo za řeč. Mnohem radši by všechny ty roky trávil s Prue a Zoe jako rodina.

„To nevíš! Ať už bych se změnil nebo ne, měla jsi mi to říct. Je to i moje dítě! Neměla jsi nejmenší právo na to mě o tohle rozhodnutí připravit!"

Prudence nic neříkala. Zhluboka se nadechl. Zhodnotil situaci. A rozhodl se.

„Oba jsme udělali fatální, neodpustitelnou chybu. Ale pravdou je, že nic na světě nechci víc než být pro Zoe otcem, kterého si zaslouží. A přestože jsem na tebe teď neuvěřitelně naštvaný, to si ani nedokážeš představit jak kurva moc, tak jsem tě nikdy nepřestal milovat. A ty mě taky ne. S trochou snahy to může fungovat. Jsem ochotný ti odpustit, když odpustíš i ty mně a necháš mě být součástí jejího života. Prosím."

„Mám ale pár podmínek."

.....

Budu ráda, když mi své myšlenky a názory sdělíte do komentářů :)))