Kurva se neříká

IX.

*Snus je švédský žvýkací tabák, tedy bezdýmný tabákový výrobek určený pro jednoduché a poměrně méně "špinavé" užití oproti tradičním šňupacím a žvýkacím tabákům. Není třeba si odplivávat. Prodává se v různých velikostech a příchutích. Je ilegální po celé EU kromě Švédska.

PŘED PĚTI LETY

„Tak mladej, jsme tady." Hrubý hlas jej vytrhl z letargie. Odlepil tvář od studeného okénka taxíku a zahleděl se na ceduli označující město Izegem. Tiše si povzdechl a vystoupil z auta. „Hej! A platit bude kdo?" Taxikářův hlas přidal na hrubosti a nepříjemnosti, evidentně mu bylo úplně jedno, jaké problémy mladíka souží.

„Jasně, pardon," zamumlal Sebastian a vytáhl z kapsy bankovku. Podal ji řidiči.

„To ti zaplatilo tak půlku cesty, kde je zbytek?" Sebastiana zamrazilo. Žádný zbytek nebyl, víc neměl. Lehce zmateně se zamračil, což řidiči stačilo jako odpověď. Tvrdě pohlédl chlapci do očí a řekl: „Je ti snad jasný, že bez placení tě nikam nepustim. Budeš si to muset nějak vodpracovat." Krutý úsměšek se mu objevil na několik dní neoholené tváři. Rozepnul si bezpečnostní pás a hned nato pásek u kalhot. Netušil však, že Sebastian rozhodně nemá v plánu si něco vodpracovávat. Už vůbec ne tímhle způsobem. Drze se usmál, vztyčil prostředníček a rozběhl se dál po silnici.

Taxikář nebyl zrovna milé povahy, rozhodně neodpouštěl, co se peněz týkalo, a tak hned, co si kalhoty zase zapnul a zamkl auto, vydal se za ním. Jenže Sebastian měl hned několik výhod na své straně. Jednak byl mladý, štíhlý a zvyklý běhat. Měl slušný náskok a hlavně město znal jak vlastní boty. Za chvíli se mu ztratil v uličce.

Opřel se o plot a zahleděl se do okna domu. Ze svého sprintu už se vydýchal. Měl chuť vzít páčidlo a taxikáři rozmlátit přinejmenším auto za to, co po něm chtěl. Místo toho si zpod horního rtu vytáhl *snus a odhodil jej do trávy. Myšlenku na cigaretu rychle zahnal, protože moc dobře věděl, že babička nesnáší, když kouří.

Povzdechl si, od úst se mu vznesl obláček sražené páry.

Mrštně přelezl plot, jelikož klíče ztratil už nějaký ten měsíc zpátky, a zaklepal na dveře. Netrvalo to dlouho a uslyšel kroky. Dveře se otevřely, dýchlo na něj teplo domova. Přesto ten barák nesnášel.

Sebastian si pamatoval, že když byl malý, žil právě v tom domě jak s rodiči, tak s prarodiči. Když mu však bylo osm, děda za životní úspory koupil dům v Durbuy, kam Seba i s rodiči přestěhoval. Z hloubi duše nenáviděl Sebastianovu matku a jeho žena mu to ani neměla za zlé, přestože to byla její dcera, nesnášela ji též. Vystrnadit je z domu se jim do té doby nepovedlo a pomyšlení, že by s nimi měli žít třeba jen o měsíc déle, bylo nemyslitelné. Trvalo roky, než jim Sebastian odpustil, že ho nechali rodičům na pospas.

„Sebe." Křivě se usmál na vrásčitý obličej jeho babičky, překročil práh a objal ji.

„Ahoj," pozdravil a odtáhl se.

„Nečekala jsem tě. Jsi v pořádku?" zachmuřila se lehce při pohledu do jeho smutných očí.

„Chceš dlouhou nebo krátkou verzi?" zazubil se. Obvykle na tuhle otázku odpovídal jen krátkou verzí, protože dlouhá nikoho ve skutečnosti stejně nezajímala.

„Obě?" ušklíbla se žena naprosto stejným způsobem, jako to dělal on. Zavřela za Sebastianem dveře a pokynula mu rukou, aby se vyzul a následoval ji do kuchyně.

„Krátká; je mi fajn. Dlouhá; vykopli mě z vysoký, což naši věděli dřív, než já a dali mi to pořádně sežrat. Jel jsem si domů pro věci, jelikož mi bylo oznámeno, že už nemám kde bydlet, ale zhádali jsme se tak, že jsem se ani nestihl sbalit. Taxikář si ze mě chtěl udělat kurvičku a jsem švorc. Nemám kam jít a netuším, co budu dělat," shrnul pár větami situaci, hlas mrtvý. Žena se na něj překvapeně otočila, načež jen pokrčil rameny.