Kurva se neříká

XII.

ROK 2009

Jako každou sobotu se v Durgbuy pořádala velká akce hned na kraji města. Nezáleželo na tom, jestli byl říjen, leden nebo červenec. Nemuselo se nic slavit, prostě se to dělo a každou sobotu bylo plno. Možná proto, že nalévali nezletilým. Sebastian chodíval na tyhle párty pravidelně, byla to jedna z možností útěku z domova a nemusel vymýšlet program. Když měl obzvlášť dobrý večer, měl dokonce i místo na přespání a mohl se tak návratu domů vyhnout ještě pár o hodin navíc.

Téměř pravidelně chodil do Jámy, tak se to tam jmenovalo, s Maxem, kterého znal už od doby, co se byl nucen přestěhovat do Durgbuy. Nebyl to nejbystřejší kluk, ani neoplýval zrovna vytříbeným smyslem pro humor a vlastně neměli se Sebastianam skoro nic společného, ale přesto si spolu nějakým způsobem docela dobře rozuměli.

Max byl o rok starší, narodil se do rodiny dvou právníků, matka ho zahrnovala opičí láskou a otec ho brával na fotbalové zápasy. Měl všechno, co si Sebastian kdy přál. Poslouchal punk a rap, nosil roztrhané oblečení a vlastně celý jeho život ovládal chaos, což silně korespondovalo se Sebastianovou elegancí a obsesí pořádkem.

„... tak jsem mu řekl: aby ti kytara v břiše narostla. A hrála na ni rakovina!" dokončil Max vyprávění a začal se řehtat jak kůň.

„Seš debil," ušklíbl se Sebastian a dál hypnotizoval pohledem dveře, ve kterých čekal, že se každou chvíli ukáže Katia a připojí se k té velkolepé kalbě. Hudba mu duněla v uších, basy rozvibrovávaly všechny útroby.

„Ale no tak, vždyť to bylo vtipný!" strčil do něj Max, až mu málem vylil pivo do klína.

„Nijak zvlášť. Kolik je?" změnil Sebastian téma a otočil se na kamaráda.

„Deset." Seb kývl hlavou a upil z piva. Na tváři se mu vyrýsoval jeho typický balící poloúsměv, takový ten ležérní a sebevědomý, ale zase ne moc.

„Fajn, Katia měla svou šanci, jdeme se bavit." Odpovědí mu byl Maxův žraločí úsměv. Ten však nevydržel dlouho. Miloval sledovat Sebastiana při práci, s holkama to prostě uměl a byl zážitek poslouchat jeho odvážné řeči mířené proti klukům, na které fyzicky rozhodně neměl. Když však zahlédl výraz v jeho tváři, který se změnil při pohledu na dívku, jež se znenadání vynořila z davu, omylem do něj strčila a se smíchem pokračovala pryč, věděl, že je po srandě.

Prudence Maes byla od přírody štíhlá, přesto se denně pokoušela projíst k vyšší váze, protože ji děsila myšlenka na vystouplé kosti a celkově vyžilý vzhled, který vídala u své matky. Stejně tak měla od přírody zrzavé vlasy a zelené oči, těch už se zbavit nesnažila. Její otec byl zubař a matka účetní. Měli psa Mozarta. Prue se v dětství učila hrát na piano, dva roky tančila balet, další dva moderní tanec. Poslouchala popovou i vážnou hudbu, něco málo z rocku. Byla dokonalou studentkou a perfektní dcerou. A přestože žila v De Panne, dostala se na zábavu v Durgbuy, což bylo na druhé straně Belgie, protože se rozhodla pro studium tam a žila dočasně u příbuzných.

„Znáš ji?" ukázal Seb na zrzku vlnící se do rytmu.

„Ne a nechci ji znát. Ale znám tamtu, chceš představit?" ukázal Max na vnadnou hnědovlásku sedící na baru a zakmital laškovně obočím. Sebastian zavrtěl hlavou a nevěnoval kamarádovi ani pohled. „Ale no tak, vždyť ani není moc hezká," zaúpěl, ale brzy toho zalitoval. Sebastian se na něj prudce otočil a ukázal směrem do davu, kde zrzka tančila.

„Není moc hezká? Ona je definice týhle písničky!" vykřikl trochu hystericky a pro změnu zamával kamsi ke stropu, kde byly pověšené repráky, ze kterých vyřvávala You Shook Me All Night Long.