Kurva se neříká

XIX.

V minulé kapitole se Sebstian setkal s Prudence, která ho trochu zbila a pak mu dala podmínku, pod kterou se bude moci setkávat se Zoe.

.....

Dorazil na adresu, která mu byla poslána, o pět minut dříve. Chvíli se rozhlížel kolem, hledal zvonek se jmenovkou a žasl. Nebyl si jistý, jestli přijel správně. Vlastně ani nevěděl, co čekal. Netušil, jestli si ho Olivia pozve na louku, do temného začarovaného lesa nebo do mauzolea, kde dle jeho názoru musela žít. Ale co rozhodně nečekal, byla velká luxusní vila. Když nad tím tak uvažoval, mohl to tušit vzhledem k Oliviinu předraženému šatníku. Ale vlastně ho ani nenapadlo, že by ta žena potřebovala dům, domov. K čemu? Zlí upíři nespí. Konec debaty.

Stavba byla zasazená v mírném kopci stranou od civilizace. Kolem rostly jen stromy, avšak s pravidelnými rozestupy, takže nejspíš byly zasazeny právě k ukrytí existence domu. Vila sama o sobě vypadala poněkud...hranatě? Ano, hranatě, tak by to Sebastian popsal nejlépe. Šlo to velmi moderní stavbu s obrovskými okny se zrcadlovým sklem, aby nikdo neviděl dovnitř. Všiml si i proskleného bazénu a za vodou vlnivé odrazy drahých aut. Co ho však překvapilo nejvíc, byly solární panely na ploché střeše. Nějak se mu příčila myšlenka, že špatní lidé se starají o životní prostředí.

Ale byla Olivia opravdu špatný člověk? Rozhodně byla děsivá, o tom žádná. Také oplývala nadprůměrnou inteligencí a perfektní schopností manipulace. Ale to, jestli byla špatný člověk, se mělo ukázat až za několik minut.

Podle Oliviiny filozofie špatní lidé neexistovali. Dobro a zlo byly pohádky, které si lidé vymysleli, protože se jim nelíbil zákon, že nejsilnější přežije. Ale to byl zákon přírody a ten se nedá obejít. Tak to říkala. Jenže Sebastian měl jinou filozofii; kdo uteče, přežije. A on uměl utíkat velmi rychle. Utíkat a schovávat se, obcházet překážky a podlézat je.

Sebastian zatřepal hlavou a uhladil si oblečení. Svými myšlenkovými pochody vyčerpal těch pět minut, které měl k dobru. Snažil se oddálit chvíli svého rozsudku. Jeden už dostal od Prue a úplně nevěděl, jak se ohledně něj cítit. Volba byla jasná, Zoe na prvním místě, ale radost z toho neměl. Nicméně Olivia byla mnohem nebezpečnější a on neměl ani to nejmenší tušení, co čekat.

Vydal se váhavým krokem po mramorové cestě ke dveřím. Našlapoval opatrně, aby podlahu snad nepoškodil, přestože ta denně vzdorovala přírodním vlivům i Oliviiným podpatkům.

Na dveřích nebylo klepadlo. Netušil, proč si byl jistý, že tam bude. V dnešní době už se klepadla používala zřídkakdy, ale nějak se prostě nedokázal smířit s myšlenkou, že Olivia je člověk. Normální, děsivý člověk.

Zazvonil tedy. Psychicky se připravoval na to, že se dveře samy otevřou. Ani to se nestalo. Chvíli se nic nedělo, ale pak se otočila kulatá klika a on spatřil Olivii v celé své kráse. Černé vlasy jí splývaly na ramena, v očích měla chladný pohled a na bílé košili rudé cákance. Mohl to být kečup, ale ona se živila jen lidskou duší a utrpením, takže to Sebastian vyloučil. Musela to být krev a on se jen modlil, aby se k ní nepřidala i ta jeho.

„Pojď dál," vyzvala ho a uvolnila cestu. Její bosé nohy našlapovaly o moc tišeji než jeho kožené šněrovací boty. Když si všiml vysokých rudých lodiček u dveří, zauvažoval, jestli by se neměl také vyzout, ale nakonec se rozhodl pro bezpečnější variantu, kdyby náhodou musel hodně rychle utíkat.

Rozhlížel se kolem sebe a žasl nad tím, jak dobrý měla Olivia vkus. Dobrý a drahý. Podlahy a stěny a vlastně téměř vše bylo z mramoru. Obrovské, prostorné místnosti s luxusním nábytkem. Celý dům byl v bílošedých odstínech s nábytkem v temně vínových a mechově zelených barvách. Bylo to dokonalé sídlo naprostého zazobance. Ale zároveň to vypadalo, jako by se nikdo ještě nenastěhoval. Ohromný prostor byl neskutečně neosobní. Žádné fotografie, doplňky, co dělaly dům domovem. Možná přeci jen nebyla člověk. Anebo ta krev na jejích šatech byla realitního makléře, který vilu prodával, a on teď ležel mrtvý ve vaně. To by vysvětlovalo ty solární panely.