Kurva se neříká

V.

  Zbývaly dvě hodiny do poledne, když Sebastian mával z dodávky na jakéhosi bezdomovce, který si balil těch pár věcí, co měl, a chystal se vstoupit do drahého hotelu, kde měl zaplacenou noc přes kartu na Sebastianovo jméno. Chlapík v nové bundě, též od Sebastiana, a čepici vyrolované nad uši, se zazubil a zamával nazpět. Pak Sebastian konečně nastartoval a vyrazil.

Nemyslel si, že tím malým trikem Olivii obelstí, ale mohl ji aspoň trochu zdržet. Nebo její poskoky. Byl to takový výkřik poslední naděje, ale nemohl dělat nic jiného. Změnil Zoe outfit, zbavil se své charakteristické bundy a telefon hodil do odpadkového koše. Teď už mu zbývalo jen rychle ujíždět a doufat v to nejlepší.

Ujíždět je trochu nepřesný výraz. Zatímco se po vedlejší silnici táhl za stříbrným Volvem, které nemohl kvůli četným zatáčkám předjet, rychlostí třicet kilometrů v hodině, Zoe usnula s tváří přitisknutou na okénku. Tiše oddechovala a zamlžovala tak sklo. Z rádia tiše hrála I love you 3000 od Stephanie Poetri. Sebastian písničku však nevnímal ani trochu, jen strnule seděl, drtil v dlaních volant, až mu zbělely klouby, a skřípal zuby. A když začala hrát No roots od Alice Merton, začal rudnout ve tváři a na krku mu naběhla žíla. Za ním už se tvořila slušná kolona, ale Volvo ne a ne zrychlit.

„Zastav!" zařval z ničeho nic, Zoe sebou trhla a nebýt pásu, spadla by do prostoru pod sedačkou. „Zastav a tlač to! Vyjde to líp!" pokračoval ve svém projevu emocí, přitlačil dlaň na střed volantu a troubil nekonečně dlouhou dobu, dokud auto s poskočením nezastavilo u krajnice. Vztekle šlápl na plyn a předjel Volvo, za ním i zbytek kolony.

Zoe zachrastila kasičkou, do které už Sebastian nasypal drobné jako splátku, a prohlásila: „Za křičení jsou to centy dva." Sebastian nadzvedl tázavě obočí, sjel dívku nevěřícným pohledem, který však hned zase přilepil na vozovku.

„To ti nežeru," zamítl. Zoe se zamračila a znovu zachrastila kasičkou.

„Ale to je pravidlo!" vyjekla rozhořčeně a nepřestávala se durdit.

„Kecáš. Kdyby to tak bylo, upozornila bys mě dřív. Už jsem křičel před tím. Ještě jednou mi zalžeš, beru si všechny drobný zpátky," zavrčel přísně. Vždycky poznal, když mu někdo lhal. Možná z tónu hlasu, možná z mimiky a gestiky, možná měl prostě jen štěstí, nicméně i tentokrát se trefil.

„Pff." Zoe si uraženě založila ruce na prsou a otočila tvář k okénku. Po chvíli se ozvalo tiché vzlykání.

„Nebreč, nebo ti k tomu dám důvod. Za neopodstatněný slzy nebude zmrzlina," pronesl muž téměř znuděně. Nastalo ticho, jen rádio dál tiše hrálo.

Předjelo je stříbrné Volvo.

„Co je to neopodasteněný?" zamumlala zrzka, když spolkla svou pýchu a uraženost. Přeci jen, touha po zmrzlině vždycky vyhrává.

„Bez příčiny." A tím konverzace skončila na dalších čtyřicet minut, než dorazili do města Ath, protože Zoe zase usnula.

Čokoládová byla definitivně Zoeina nejoblíbenější příchuť zmrzliny. To jí ale nebránilo nechat si do skleněné misky naložit ještě kopeček vanilkové a pistáciové. Taky kopu šlehačky, barevný posyp, lentilky a karamelovou polevu. Jen to Sebastian viděl, udělalo se mu špatně a bylo mu jasné, že Zoe bude taky pěkně blbě. Proto, když dívka odběhla na záchod, půlku jí ujedl, aniž by si toho všimla. Kvůli neuvěřitelnému množství přijatého cukru zakázal sladkou limonádu a objednal vodu s citronem a pro sebe černý čaj. Rozhodně svého rozhodnutí nelitoval, protože už v půlce poháru začala být Zoe pořádně hyperaktivní.