His eyes

14

Z pohledu Justina

Seděl jsem na chodbě a nevěděl co si mám o stavu Lyn myslet. Moje ségra June mi vyprávěla, že když jsme spolu šli na procházku kolem pláže, Lyn se tam zhroutila k zemi. Nešla probudit. Říkala ,že viděla, jak po nás kouká. June ví kdo Brooklyn je, dříve to byli hodně velké kamarádky.

,,Máma Lyn se zhroutila k jejím tátovi do náruče a brečela. Jsem rád že je Lyn teď jakž takž v pořádku. Budu za ní muset jít až zítra.

,,Justine?" Řekla máma Lyn.

,,Ano?"

,,Měl by jsi jít za ní ty s Colem. To s vámi dvěmi trávila nejvíce času. Poslední dobou trávila více času s vámi než s námi, takže si myslím,že byste za ní měli jít vy dva."

,, Myslíte to vážně?" Zeptal jsem se radši.

,,Myslíme Justine." Tentokrát se ozval táta Lyn.

,,Dobře, děkuju vám."

,,Není za co Justine a teď už běžte."

Cole mi pomohl k pokoji Lyn a posadil mě na židličku vedle ní.

,,Nechám vás tu osamotě."

,,Díky."

Slyšel jsem, jak se zavřeli dveře a já chytil Lyn za ruku.

,,Bože Lyn,co se nám to děje? Proč nemůžeme mít normální život?"

...

Uběhlo několik dní od toho,kdy se to Lyn stalo a stále se to nikam nepohlo. Její stav se nezhoršil,ale ani nezlepšil. Nevím jak se k tomu mám postavit. Mluvil jsem s mámou Lyn a ta mi řekla, že u ní v pokoji našla album, které jsme spolu s Lyn dělali společně. Musela mi ho vzít ,když u mě byla naposled. Vždycky to byla malá zlodějka a vždycky byla zvědavá. Vždy když byla u mě doma, hrabala mi do šuplíků nebo skřiní, protože se nudila, nebo byla zvědavá, jestli tam nenajde něco, co by se jí hodilo.

...

Nevím čím to bylo, ale od té doby co je Lyn v nemocnici, jako by z celého tohohle prolhaného města vyprchala všechna ta pozitivní energie.

Tak moc jsem si přál,aby se probudila a já jí mohl všechno říct. A když říkám všechno, myslím tím vážně všechno.

Z pohledu Brooklyn

Byl tu každý den, cítila jsem ho. Tu jeho specifickou voňavku,kterou používal vždycky. Jeho dotyky jemných prstů, které přejížděli po mých ledových rukách nebo po mé tváři. Jeho měkké rty, kterými mi vždy při jeho odchodu daroval pusu na čelo. Myslím že je ten správný čas, cítím, že teď už by mohlo být všechno v pořádku.

•••

Po dlouhé době jsem dokázala otevřít oči,ale hned mi do nich udeřilo světlo z baterky, z které mi doktor svítil do očí. Byla jsem zmatená. Nevím co se stalo a co tu vůbec dělám.

,, Vítejte zpět slečno" Řekl doktor s viditelným natčením.

,,Co se stalo?" Zeptala jsem se ho.

,, Byla jste několik měsíců v kómatu. Spadla jste venku na zem a ztratila vědomí. Zde v nemocnici jsme vás musejí převést do umělého spánku. Neprojevolala jste žádné znaky života."

,, Bolí mě hlava." Řekla jsem mu.

,,Tu máte prášek. Mělo by vám po něm být lépe." Dořekl a podal mi kulatý bílý prášek, který jsem hned spolka a zapila vodou, která ležela hned na stolečku vedle mé postele.

,, Slečno půjdu zavolat někomu z vaší rodiny, že jste se probudila. Myslím si, že z toho budou mít radost." Pouze jsem přikývla a čekala až doktor opustí místnost.

Dveře klaply a bylo tu ticho. Přemýšlela jsem nad tím, jaké to bude, až se vrátím domů. Taky se budu muset zeptat rodičů na Sama (její brácha). Nebýt jeho, nevěděla bych,co se stalo mezi mnou a Justinem. A také bych nevěděla, že jsem ztratila paměť.

Dveře se otevřely dnes už po druhé a do místnosti vešla moje máma s tátou, Pattie s Jeremym a Justinem. Moje mamka brečela, předpokládám že radostí a objímala tátu, který měl v očích jiskřičky radosti.

,,Jsem tak šťastná zlatíčko. " Vyhrkla ze sebe mamka.

,,Jak se cítíš? Nepotřebuješ něco Brooklyn?" Zeptala se pro změnu Pattie.

,,Ne, děkuji,jen bych si chtěla promluvit o samotě s rodiči. Ale je mi už lépe."

Nikdo se na nic neptal a v místnosti jsem zůstala jen já a mý rodiče, kteří se posadili na gauč vedle mé postele.

,, Mami , měla jsem bráchu že, jmenoval se Sam a byl moje dvojče."

Jak mamka tak taťka byli vyděšení z toho, co jsem právě řekla.

,,Brook, jak jsi na to přišla?" Zeptal se táta.

,, Já vím, že to zní jako blbost,ale když jsem byla mimo,byl tam se mnou celou dobu. Vše mi řekl." Mamka se dnes už po druhé rozplakala a táta neměl od breku daleko.

,, Nemusíte mi to říkat, vím že je to pro vás těžké,ale vzali by jste mě prosím za ním na hřbitov?" Oba pouze přikývli a dál mlčeli. Muselo to být pro ně těžké.

•••

Uběhlo několik dnů a já ležela ve své posteli. Od té doby ,co jsem se vrátila domů, jsem trávila spousty času s Colem, který vždycky po škole přišel, dal mi opsat výpisky a koukal se mnou na filmy. Rodiče byli v práci a v domě vládlo ticho. Tedy až do teď. Přes celý dům se ozval zvuk zvonku a já s povzdechem vstala z postele. Přešla jsem ke dveřím a otevřela je.

Kdo stál na druhé straně dveří, mě opravdu/vůbec
  překvapil/nepřekvapil.

NOVÁ ČÁST JE TU A JÁ SE ZA SEBE VÁŽNĚ STYDÍM. TAKOVOU DOBU JSEM NENAPSALA ANI JEDNU ČÁST A NĚKTEŘÍ NA TO ČEKALI OPRAVDU DLOUHO. MINULE JSTE MĚ MILE PŘEKVAPILI, JAKÝ ZÁJEM JSTE PROJEVILI O DALŠÍ ČÁST K HIS EYES A JÁ JSME OPRAVDU ŠŤASTNÁ, ŽE VÁS TENHLE PŘÍBĚH BAVÍ. DĚKUJU VÁM ZA VŠE 🖤🖤🖤

BTW. BLÍŽÍME SE KE KONCI 🚀