Napříč rozdílnými světy

Prolog

Nenáviděl tohle místo. Všechno a všechny na této zpropadené škole. Kdyby mu ministerstvo kouzel nešláplo na krk a nedonutilo ho dodělat si poslední ročník, nikdy by se sem nevrátil. Ne po tom všem, co se na půdě Bradavického hradu stalo; ne po tom všem, čím si tady napříč roky prošel.

Nedokázal unést, s jakým upřímným pohrdáním na něj jeho spolužáci pohlíží, nedokázal unést fakt, že ve společenském žebříčku spadl z vrcholu na úplné dno. Tak nízko, že i ten početný klan zrzavých chuďasů je výš než on. Zvláštní, jak se může všechno ze dne na den podělat.

Když slavný chlapec, který minimálně dvakrát přežil, porazil nejhoršího černokněžníka všech dob, získalo sice kouzelnické společenství vytoužený klid a volnost, ale jemu a jeho rodičům se zřítil celý svět. V okamžiku, kdy byl Voldemort poražen, byli poraženi i oni. A to nejen proto, že patřili k jeho nejbližším a nejvěrnějším následovníkům.

Lucius, jeho otec, kterého by láskou sežral, šlechetně poskytl oddělení bystrozorů všechna jména svých temných kolegů i s místy jejich úkrytů výměnou za svobodu, která se v závěru svobodě nepřibližovala ani náhodou. On musel být rok pod dohledem ministerstva i profesorského sboru a ruce mu svazovala podmínka, jejíž porušení by nekompromisně směřovalo rovnou do Azkabanu. Jednosměrná jízdenka do zatracení. Lucius si vysloužil osobní hlídače, kteří na něj i na Narcissu dohlíželi prakticky nepřetržitě, třebaže přístup přímo do útrob Malfoy Manoru neměli. Na pozemky však ano.

Svoboda, ta opravdová a neomezená, je zkrátka luxus, který si Malfoyovi nemůžou dovolit. Ovšem hromady zlata a majetek jim zůstal, samozřejmě, což je pořád stavělo do nejvyšších příček nejbohatších kouzelnických rodin, jak zjistil docela nedávno z jakéhosi seznamu v Denním věštci. Ne, Weasleyovi z chatrče se na seznam nedostali, překvapivě.

„Dávej si bacha!“ vyštěkl zavrčením na jakéhosi malého smrada z Havraspáru, který do něj svou nepozorností naběhl ve sklepení.

Chlapec už už otevíral pusu, aby jistě odsekl něco velice chytrého, ale když vzhlédl a pohlédl do chladných očí blonďatého zmijozela, nevyšla z něj ani hláska. Přes jeho tvář se mihlo zděšení. Chvíli couval, než vzal nohy na ramena a prchl za svými kamarády.

Draco se ušklíbl, poupravil si kolejní kravatu i hábit, a krokem vládce celého světa si to vykročil k učebně lektvarů.

Ne, jeho ego, povýšenost a arogantní neohroženost netratila na tom, že jméno Malfoy už dávno neznamená tolik, co dřív. Vlastně už neznamená vůbec nic, ale to mu bylo v závěru u jeho čistokrevného pozadí.

„Bacha by sis měl dávat spíš ty... fretčí tlamo,“ ozvala se známá nebelvírka, a Draco k ní prudce otočil hlavu. Ušklíbla se stylem každého zatraceného lva - povýšeně, neohroženě a s pocitem, že může všechno.

Pár vteřin dívku - nebo dvouhlavou saň - propaloval upřímně nenávistným pohledem. Poté odvrátil hlavu a rozhodl se ji ignorovat.

Už prvního září si zapřísahal, že s nikým na této škole nebude mluvit, pokud to nebude vyloženě nutné. Nebo pokud nebude potřeba srovnat nějakého usmrkance. Zvlášť si zapřísahal, že rozhodně nepromarní ani jedno jediné slovo s nikým ze zmijozelem znepřátelené koleje - s těmi pitomými nebelvírskými, kteří jsou po válce ještě víc namyšlení, než bývalo zvykem, za což pochopitelně může ten pitomý Potter, s tou svou pitomou jizvou a ještě pitomějším titulem vyvoleného.

„Zrovna u snídaně jsem uvažovala nad tím, jaké to asi je - být na místě, které nenávidím, obklopen lidmi, kteří nenávidí mě,“ přemýšlela nahlas dívka, která se rozhodla zničit mu ráno svou přítomností.