Napříč rozdílnými světy

7. Vánoce v Bradavicích

Víkend utekl jako studenti v neděli z Bradavic, a tak pondělního dne zel obrovský hrad prázdnotou. Drtivá většina Bradavickou školou povinných odcestovala na svátky domů, ale přece jen několik z nich zůstalo přes Vánoce na tom nejkouzelnějším místě v celé Británii. Mezi nimi byl pochopitelně i Draco Malfoy a Theodore Nott. A taky Blaise, jak zjistili až později toho dne, neboť ho neviděli - prý nakonec zůstal, protože si byl jistý, že by jeho přátele dohnalo k slzám, kdyby s nimi nebyl o svátcích. To, že Draco s Theem zůstali na hradě mělo naprosto jednoduchý důvod: druhý zmiňovaný neměl s kým zasednout u štědrovečerní večeře, neboť rodinu žádnou nemá, a tomu prvnímu to nebylo dovoleno.

Aspoň byl o tom přesvědčen - že nedostane propustku. Popravdě to ani nezkoušel, neměl k tomu důvod. Matka totiž stále ležela u Svatého Munga a trávit Vánoce jen s Luciusem nebylo něco, po čem by toužil. Uměl si to živě představit - jak by společně seděli v salónu a za mlčení a žádné radosti by rozbalovali dárky, které by zřejmě musel donést Santa, neboť Narcissa to letos obstarat nemůže. A jak by pak Lucius s kamennou tváří a okatě hraným nadšením zvolal: „Jé, zase ponožky!“, načež by nepatrně ohrnul nos a ponožky by bezpečně schoval, aby je nenašli domácí skřítci.

„Co budeme dělat?“ zamumlal z pohovky Theo značně znuděně. Ležel na zádech, ruce měl pod hlavou a tupě zíral ke stropu.

Draco, stejně otrávený a znuděný jako on, zabrblal, že neví a přetočil se na druhý bok, protože i on ležel na pohovce. Na protější, ne na stejné.

Jistě by bylo pohodlnější, kdyby leželi ve svých postelích, ale nudit se ve společenské místnosti bylo příjemnější. V krbu vesele praskal oheň, místností se rozléhaly písničky Celestiny Warbeckové, které nějaká šesťačka pouštěla na gramofonu pořád dokola a Draco si ani neuvědomoval - nebo možná ano, že si pobrukuje text Kotlíku plné horké silné lásky, který hraje už asi po deváté.

„Pojď zamíchat můj kotlík,
vždyť víš, že má kouzelnou moc...“ zpíval si tiše. „Má horká silná láska
bude tě hřát po celou noc...“

„Po celou noc...“ zazpíval druhý hlas Theo a Draco k němu prudce otočil hlavu, načež na sebe oba dva vykulili oči a vzápětí se švihem vyhoupli do sedu.

„Musíme se nějak zabavit!“ vyhrkl blonďák a Theo okamžitě přikývl.

„Jo. Tohle je... Blaise se nesmí nikdy dozvědět, že jsme zpívali Kotlík plný horké silné lásky!“

„Nikdy!“ přitakal Draco a snažil se z hlavy vystrnadit text té prokleté písně. „Jdeme se projít?“ navrhl pak a aniž by počkal na odpověď, vstal a lenivě šouravým krokem vyrazil k východu ze sklepení.

Bylo ještě před večeří, která dnes moc účastníků mít nebude. Co si tak všiml, ve škole zůstalo žalostně málo studentů, což mu upřímně nevadilo. Čím míň, tím líp. Několik studentů, zvlášť pak ze sedmého a dodatkového ročníku, tady ale zůstalo. Nebylo po nich ale ani stopy, jelikož se zašívali na svých kolejích, proto byly chodby hradu až na Bradavické duchy prázdné, což mu vyhovovalo.

„Co máš pro Pansy?“ začal rozhovor Theo, když společně stoupali po schodech do vstupní haly.

Draco si dlaní zakryl ústa, protože to je slušné, když člověk zívá. Ostatní mu totiž nepotřebují vidět až do žaludku. „Tmavě zelenou kašmírovou šálu,“ odpověděl bez zájmu a Theodore povytáhl obočí, načež obdivně zahvízdal.

„Týjo! A já pro ni mám jen knihu,“ zabrblal zamračeně a Draco se ušklíbl a spolkl ironickou poznámku o tom, že je to teda překvapení jak Hagrid. Theodore totiž vždycky každému dával knihy, neboť měl zřejmě pocit, že když on čtení miluje, zákonitě tenhle koníček musí milovat i ostatní. Což teda neplatí. „Pro Hermionu mám taky knihu. Myslím, že z ní bude mít radost...“ pokračoval v samomluvě a v tom momentě se blonďatý zmijozel zarazil a šlehl po svém spolužákovi pohledem.