Napříč rozdílnými světy

2. Pohled druhé strany

„Člověk se bojí milovat, protože se bojí ztráty. Jenomže nemůže nic ztratit, pokud nemiluje a zároveň nikdy nemilovat je samo o sobě obrovskou ztrátou.“

Theo se na Pansy dlouze zadíval stejně jako Draco a Tracey. Všichni čtyři seděli na kožených pohovkách ve společenské místnosti a pospolu pracovali na úkolu do studia mudlů. Tento předmět nikdo z nich příliš neovládal. Za normálních okolností by jej vůbec nestudovali, ale po válce se ze studia mudlů stal předmět povinný, a to nejen pro zmijozelské, ale i pro zbývající tři koleje. Nikdo se tomu nedivil, třebaže Voldy by asi koukal.

Tracey přerušila krátké ticho, které po slovech Pansy Parkinsonové zavládlo. Svěsila koutky úst a pohodila ramenem. „Něco na tom zřejmě bude.“

Draco si výsměšně odfrkl a Pansy ho probodla pohledem. „Nemyslíš si, že nemilovat je strašná škoda?“ zeptala se, ačkoliv odpověď znala předem.

„Ne, to si nemyslím,“ ujistil ji, odhodil pergamen i knihu na stůl a jednou rukou si unaveně promnul rameno. „Láska je ubohá. Dělá z lidí slabochy, často i totální hňupy. Myslím, že láska jako taková je strašně přeceňovaný cit.“

Theo si svého přítele zamračeně prohlédl. Co se týče lásky, Draco je druhý Voldemort. Vzápětí si povzdechl a raději se zase věnoval knize. Tracey po jeho slovech protočila oči v sloup a ani ona se k tomu nevyjadřovala. Zato Pansy ano.

„Sám jsi totální hňup,“ zabručela a Draco ji zpražil pohledem. „Jsi příliš mladý na to, abys byl vůči životu celkově takhle skeptický.“

„Zato ty jsi už životem zralá jak whisky v sudech,“ poznamenal ironicky a ona se na něj zaksichtila. Nijak na jeho poznámku už ale nereagovala, jelikož věděla, že to nemá smysl.

Draco se zvedl, nechal úkol úkolem a odkráčel ze společenské místnosti a následně i ze sklepení ven. Neměl náladu poslouchat žvásty o tom, jak je láska v životě člověka důležitá. Měl na to opačný názor a jeho přátelé to stále nedokážou pochopit.

Netušil, co na tom mají - milovat druhého tak moc, že sami sebe odsunou stranou a na srdci jim leží jen štěstí toho určitého člověka, ne jejich vlastní. Netušil, co vidí na tom udělat z toho druhého to, co je dělá silnějšími a zároveň neuvěřitelně slabými. Netušil, proč mají potřebu tomu druhému vkládat do rukou takovou moc - moc zničit je, ovládat je a totálně je pohlit.

Jedinou lásku, kterou přijímá a uznává, je láska matčina. Věděl, že bez Narcissiny lásky by tady už dávno nebyl - zachránila ho tolikrát, že určité číslo si ani netroufá odhadnout. To ona ho držela v těch nejtemnějších časech, to ona jeho životu udávala směr a jako lampa mu svítila na cestu během temných nocí. Nebýt jí a jejího srdce bijícího pro něj, už dávno by to nezvládl, dávno by všechno vzdal.

Bez cíle se procházel Bradavickými chodbami, plně pohlcen svými myšlenkami. Ignoroval své spolužáky, kterých na chodbách bylo nespočet. Před večeří, zvlášť v zimě, nebýval na hradě klid. Divé zvěři se nechtělo do tuhé zimy tam venku, proto se pohybovala uvnitř hradu, merlinužel však ne v prostorách svých kolejí.

Vánoce se blížily závratnou rychlostí a Bradavický hrad byl už pohlcen vánoční atmosférou, kterou on sám nepociťoval. Byl by rád jel na svátky do Wiltshire, ale ač tu možnost dostal, nevyužil toho. Věděl, že kdyby byl pár dní doma, už by se sem nedokázal vrátit. Jeho zmijozelští spolužáci odjíždějí téměř všichni. Až na Thea, který zůstává tady, neboť ho doma nikdo nečeká. Matka mu zemřela už před několika lety a otec hnije v Azkabanu.

No aspoň nebude u štědrovečerní večeře, která je povinná, sedět sám jak poslední dýňová paštička na talíři.

Právě procházel chodbou ve druhém patře a jen tak tak se vyhnul dvěma utíkajícím dívkám, zřejmě páťáčkám, které pronásledovali kluci z jejich ročníku. Puberťáci. Ohrnul nos a vrhnul po nich pohledem makal jsem pro Voldemorta a zabiju tě, jak měl ve zvyku, aby si na něj ostatní dávali bacha. Trochu to zabíralo, lidé si na něho opravdu dávali pozor a nevšímali si ho, pokud to nebylo nezbytně nutné. Ale nakonec z něj měli spíš srandu.