Napříč rozdílnými světy

17. Vzpoura

Ten den byl jeden z nejnáročnějších za poslední dobu. A to má za sebou smrt své matky a pak i poslední rozloučení s ní. Studenti Bradavické školy se zřejmě rozhodli, že mu udělají ze života peklo tím, že se o něho ze dne na den začnou všichni zajímat a chovat se k němu tak mile a přátelsky, až se mu z toho chce místy zvracet.

Nepotřebuje jejich zájem, vlastně ho absolutně odmítá, tak ať mu sakra dají pokoj! Nikdo z nich o něho nestál, když byla jeho matka ještě naživu, a on o ně nestojí teď, když už tady není. Ač sám býval falešný jak leprikónské zlato, u druhých tuhle faleš nesnese.

Štěstí, že má v pátek jen dopolední vyučování a po obědě už bude mít klid, po kterém tak touží. Klid ale bude mít jen tehdy, pokud se ovšem ztratí z dosahu Pansy, Blaise, Tracey a Daphné, kteří ho dnes nejdřív sjeli jak sjezdovku, že jim nenapsal, že se vrací a následně s ním jednali jako s batoletem, div ho i nenosili v náručí a nešišlali na něho. Tohle se mu nelíbilo stejně jako zájem ostatních spolužáků.

Nepotřeboval, aby s ním někdo jednal jako v rukavičkách nebo aby kolem něj chodili po špičkách a chovali se k němu tak opatrně, jako pyrotechnik k neznámému balíčku. Chtěl jen to, aby se k němu všichni do jednoho chovali stejně jako před Narcissinou smrtí. Potřebuje si zvyknout na svět, v němž jeho milovaná matka už nemá své místo a tohle mu vůbec nepomáhá. Spíš naopak.

Vstoupil do Velké síně a okamžitě ohrnul nos, když se všichni ztišili, jako by snad bylo zakázáno v jeho přítomnosti mluvit. Nenáviděl ty lidi okolo sebe čím dál víc, každou minutou víc než tu předchozí. Sjel všechny znechuceným pohledem a rychlým, rázným krokem vyrazil ke stolu své koleje, kde se pak posadil vedle Daphné. Ta si ho klasicky prohlížela pohledem, který by ho možná i rozbrečel, kdyby ovšem všechny své slzy neprolil pro svou matku...

Nebude lhát, mohl si vybrečet oči, když na něho dolehla krutá, nezměnitelná pravda. Plakal, řval, demoloval svůj pokoj na Malfoy Manoru a nemohl přestat, nemohl se uklidnit. A když se ho pokusil uklidnit otec, jen se to zhoršilo. Ve vzteku, pohlcen žalem, mu vmetl do tváře, že za matčinu smrt může hlavně on a že ho nenávidí za všechno, čeho se na ní i na něm dopustil. Choval se ke svému otci chladnokrevně a krutě, ale nedokázal se zastavit. A pak svého otce poprvé viděl projevit lidskou emoci, když se před jeho očima sám rozbrečel a k jeho naprostému údivu se omluvil... a řekl toho mnohem víc.

V tu chvíli zjistil, že Lucius je stejně zlomený jako on a že Narcissu miloval tak, jak tvrdil, ale on mu to pořádně nikdy nevěřil. V den, kdy ji pochovali, vypadal jako by ztratil vůli žít. Oba tehdy pochopili, že ať už mezi sebou mají cokoliv, jsou už jen oni dva. A to uvědomění je zasáhlo velmi intenzivně. Pochopili, že teď už nemůžou bojovat proti sobě, ale spolu. Jen pořád nepřišli na to jak.

„Chceš nalít dýňovou šťávu?" zeptala se ho nadmíru opatrně blondýnka a on se na ni zprvu zamračil, ale pak si uvědomil, že by si nabízený nápoj i rád dal, a tak přikývl.

Daphné se k němu chovala tak opatrně proto, že ji přibližně před hodinou seřval jako malou holku, když se ho zeptala, jestli mu může pomoct s úklidem pracovního stolu po hodině lektvarů. Byl na ni hrubý a rozbrečel ji. Prskal na ni něco o tom, že je genius a teď na to kápla, protože to, že mu uklidí pracovní stůl mu fakt pomůže srovnat se s matčinou smrtí, a následně ji vyzval, ať táhne k čertu.

„Díky," řekl tiše a blondýnka po něm šlehla vyjeveným pohledem, ale rychle se vzpamatovala a raději se věnovala svému talíři. Stihla si ale ještě vyměnit jiný pohled s Theem, který seděl naproti ní a kterého Draco okázale ignoroval už od snídaně.