Napříč rozdílnými světy

6. První noc

Skoro dva týdny. Tak dlouho může Draco prohlašovat, že se přátelí s jedním ze svých dávných nepřátel. Náramek přátelství sice pořád ještě nemá, ale ani ho nepotřebuje. Už nebylo divné ani neobvyklé, že se po ránu zdraví, když se potkají na snídani nebo po cestě na ni. Lvi, co si stačil všimnout, jí to sice dávají sežrat a jemu věnují víc vražedných pohledů než pár týdnů zpátky, ale na to sere pes.

Ne, netrávili spolu volné chvilky, nepoflakovali se spolu po vyučování kdekoliv na hradě a rozhodně neplatilo takové to u přátel nerozlučné pravidlo, že kde Grangerová, tam Malfoy. Prostě se jen zdravili, sem tam spolu prohodili pár slov o zbytečnostech a asi dvakrát se spolu učili v knihovně, aniž by si to předem domluvili.

A smál se. S ní. Zjistil, že Grangerová v něm vyvolává jeho staré bezstarostné já. To byla příjemná změna - být zase sám sebou a necítit se jako hovno na botě všech Bradavickou školou povinných. Probouzela v něm to, čím byl - nebo čím se cítil být -, než klesl na nejnižší dno kouzelnické společnosti. Proto si často nemohl odpustit výsměšné komentáře na všechno, co dělala nebo o čem smýšlela jinak než on. Ale ona mu tyto výsměšné poznámky geniálně vracela, což ho upřímně bavilo.

Jedna věc ho na ní ale vytáčela - to, jak se snažila mu pořád tlouct do hlavy, že by se neměl vzdávat toho, co ho baví jen proto, aby sám sobě dokázal hloupou věc, která navíc i postrádá smysl, neboť si fakt, že otcovu pomoc nepotřebuje, dokázal už dávno. Řeč byla o famfrpálu, neb se ho jednou zeptala, proč vlastně není v kolejním týmu, a tak jí to prostě řekl. A zase... jakou magií ta holka vládne, že by jí byl schopen vyslepičit i číslo a heslo jeho trezoru u Gringottových, kdyby se zeptala?

Debata o famfrpálu, o kouzelnickém sportu, který tak miloval a který mu vždycky dokázal zvednout náladu i ho uklidnit, ho znovu donutila přemýšlet o tom, zda mu Lucius vážně stojí za to, aby se tohoto sportu vzdal. Dva dny zpátky, v jedno středeční odpoledne kdy famfrpálové hřiště klasicky patřilo zmijozelským, se tam přišel podívat, což u hadů vzbudilo vlnu překvapení. Tracey se ho dokonce zeptala, jestli náhodou nezabloudil, když je tady.

S téměř hypnotickým výrazem v očích sledoval, jak Blaise, Tracey, Theo, Goyle a další jeho spolukolejnící poletují nad zasněženým hřištěm, řvou na sebe, smějou se i se málem proklínají. Chybělo mu to, zatraceně moc. V tu chvíli mu i došlo, jak hloupé je nehrát famfrpál jen proto, že mu kdysi dávno otec zaplatil místo ve zmijozelském týmu. Vždyť od druhého ročníku uběhlo spoustu let a ještě víc se toho změnilo. Neměl by se Luciusem nechat pořád ovlivňovat. Málem si přivolal své koště a šel si zatrénovat s nimi. Málem.

Od toho odpoledne ho Blaise nenechal na pokoji. Ustavičně ho otravoval otázkami, jestli jeho nečekaný příchod na trénink znamená, že by se chtěl přidat k týmu, ve kterém má pro něj samozřejmě místo. Bylo to unavující a vyčerpávající, ale aspoň ho Blaise konečně přestal otravovat otázkami, jestli si teda všiml nebo nevšiml, že Grangerová je nelegálně atraktivní.

Všiml. Všiml si toho vlastně už dávno, ale jeho povaha mu zakazovala si to připustit. Vždyť je mudlovského původu, pro Merlinovy čáry! Nicméně jednou Blaiseovi na tuto otázku odpověděl, aby se ho zbavil, a prohlásil, že teda přiznává, že zrovna Grangerová nemusí chodit s plachetkou přes hlavu, aby svým zjevem neděsila lidi okolo sebe. To Blaiseovi stačilo a od toho okamžiku po něm házel očkem a křenil se pokaždé, když se s Grangerovou na chodbách pozdravili nebo si spolu vyměnili pár nicneříkajících vět. Bylo to trapné a letošní primuska si brzy všimla, že Blaise je krapet divný - nebo víc divnější než obvykle.

A když už je řeč o ní... Ten cápek, se kterým chodila, mu šíleně lezl na nervy. Za poslední dobu se ho naučil sem tam pozorovat, když se mu naskytla příležitost - třeba ve Velké síni - a zcela vážně nedokázal přijít na to, co na něm Grangerová vlastně vidí. Co vidí on na ní, na to by přijít dokázal. Nebýt ta holka mudlovského původu, byla by fakt dobrou partií, pokud by člověk ovšem přehlížel to její ustavičné žvanění, touhu každého opravovat, její nesnesitelnou povýšenost pramenící z toho, že všechno zná a všechno ví, a taky to, že pokud nemáte na čele přilepenou stránku z knihy, zřejmě vám nebude věnovat příliš pozornosti. Grangerová je vlastně dost povrchní a arogantní, troufá si tvrdit, že srovnatelně s ním.