Napříč rozdílnými světy

5. Zvláštní forma kamarádství

Theodore byl ještě téže noci slovně napaden. Nejen svou nebelvírskou kolegyní, ale i svým blonďatým spolukolejníkem. Oba dva ho sjeli jak skluzavku kvůli tomu, že se neukázal, jak slíbil. Údajně museli na schodech v sedmém patře sedět dobrou hodinu a půl, neboť v patrech pod nimi pobíhal Filch, který se snažil dopátrat se toho chuligána porušujícího školní řád. A když konečně mohli odejít, zamířili rovnou do hadího doupěte, společně vytáhli rozespalého Thea z postele a seřvali ho jako malé děcko. Draco se pak uraženě i rozčíleně odebral do koupelny a Hermiona Thea donutila obléct se a dokončit noční hlídku - sám, protože ona si šla lehnout.

A tak temnými chodbami Bradavického hradu osamoceně plul jako nějaký noční přízrak, proklínal Hermionu i Draca do pekla a zpátky, a jakmile odbila půlnoc, konečně se zase vrátil do postele, kde nemohl usnout.

V takových momentech, kdy byl sám, obklopen zarytým tichem noci, ho to pokaždé nutilo přemýšlet o svém životě. O tom, co kdy udělal nebo naopak neudělal, přestože to udělat měl, o tom, kam vlastně jeho život směřuje, zda má nějaký pořádný smysl; jestli to, co mu někdo vmetl do tváře, nebyla náhodou pravda... Vždycky přemýšlel o všem a ty chvíle během noci, které patřily jen jemu a jeho myšlenkám, měl rád i je nenáviděl.

Už dávno zjistil, že se ve svém bytí necítí být plný. Něco mu chybí, něco zoufale postrádá, ale není si jistý tím, co přesně to je. Matka ne, s její smrtí se srovnal už před mnoha lety; ani otec, ten je pro něj mrtvý už strašně dlouho, třebaže jeho srdce stále bije. Ani přátele nepostrádal, měl Pansy, Daphné, Blaise i Draca, i když poslední zmiňovaný by jistě cenu přítele roku nevyhrál. Něco mu však chybělo, věděl to, uvědomoval si to, a poslední dny možná víc než kdy jindy.

Trochu nešťastně si přál být jednoduše zamilovaný, i když byl obeznámen s tím, že tenhle cit dokáže člověka zničit, udělal z něj blázna, zlomit ho - zlomit mu srdce způsobem, který se nedá vrátit, protože nezáleží na tom, jak moc se člověk snaží své zlomené srdce spravit a z tisíce střepů ho poskládat zpátky, ty střepy totiž nikdy nebudou sedět tak, jako předtím, jako před láskou. Vtipné na tom je, že ani tak netoužil po tom být milovaný, jako spíš sám milovat, neb kdo se nikdy nešťastně nezamiloval, ten jako by ani nežil.

Žádná z těch holek, které měl a že jich bylo mnoho, v něm nedokázala probudit něco víc, něco, co by stálo za to. Bral je jako koníček, třebaže si spíš osedlávaly ony jeho... S Tracey to nebylo jiné. Stýkal se s ní tímhle způsobem jen proto, že ji považoval za atraktivní, přitahovala ho a on momentálně neměl do čeho píchnout, obrazně i doslova.

Jenomže... pokud se bude dál zahazovat s dívkami, jejichž jména si většinou ani nezapamatuje, jakou pak má šanci potkat tu, která by mu mohla pomoci zjistit, zda vůbec má srdce? Neničí si sám šance na setkání s takovou holkou, která by za to stála? Nebo ji snad už potkal? Mohl ji vůbec potkat, jen ne ve správný čas?

To nevěděl. A dnes v noci to zřejmě ani vědět nebude. S hlubokým povzdechem se přetočil na druhý bok a s úvahami nad tím, jak asi chutná, voní i vypadá láska, se pokusil usnout.

Jak ubohé je smýšlet takhle? Jak ubohé je toužit po lásce? Jak pokrytecké je toužit po tom být zamilovaný, když sám láme srdce na potkání?

***

Hodiny profesora Binnse bývaly odjakživa ztrátou času. Člověk měl pocit, že během dvouhodinovky s ním zestrárl o celá staletí, že mu život protekl mezi prsty a čas, který zde promarnil, zmizel v nenávratnu. Někdo tyto dvě hodiny mučení však strávil hodnotnějším způsobem - spánkem. A dnes tomu nebylo jinak. Spal dokonce i Theodore, který v hodinách obvykle dával pozor za všechny zmijozelské najednou.