Am I bad? /CZ/

2. Nightmare

Tadá, jsem tu s další kapitolou... Neslibuji vám nic převratného, píši to tak, jak mě to napadne a jedná se o opravdu ametérskou tvorbu... samozřejmě dokonale napsanou... ehehehe. Jednoduše v tom většinou nehledejte smysl a to, co si myslíte, že je špatně, není špatně, je to úmyslně. Ok, nebudu to okecávat. A jelikož nová postava je nová a nechci vám kazit iluze, nedám obrázek. Možná jednou...

Oheň se šířil, olizoval kamenné stěny a sžíral dřevěnou podlahu. Chodby zaplňoval dým, který dráždil hrdlo a plíce. A horko, nesnesitelné horko, které spalovalo kůži. Všude kolem se ozýval křik, kašel a prosby. A vrčení. Zvířecí vrčení se rozléhalo chodbami a způsobovalo mnohem větší paniku, než oheň, který si pomalu bral všechno, co mu stálo v cestě. Zírala na obraz vlka, který stál přímo před ním a obarvené plátno pomalu polykal oheň. Brzy z obrazu zbyly jen zlatavé oči vlka. 

"Je tady, Mejo, je tady!" zakřičel vyděšeně muž oděný v brnění se špičatým stříbrným svícnem v jedné ruce a se jmelím v druhé. Vypadal zděšeně, i když měl přes dva metry a byl svalnatý. 

"Lennarte," vydechla tiše a nemohla si pomoci, i přes paniku všude kolem nich k němu přistoupila, se vyhoupla na špičky a lípla mu něžný polibek na rty. Hned se odtrhl a upřel na ní hluboké modré oči pnlé strachu a obav. A ona věděla, že se bojí o ní. Jen a jen o ní. Sevřel její zápěstí. 

"Musíš utéct, musíš to přežít," zašeptal a poblíž nich se ozvalo zavrčení. Oba se zachvěli a přitiskli se k sobě. Lennart stále mumlal vyděšená slova a tiskl jí k sobě, při čemž svícnem mířil na místo, odkud vrčení vycházelo. "Musíš to přežít. Musíš žít dál. Musíš..."

Okno naproti nim se roztříštilo, barevné střípky se rozletěly do všech stran a je na zem povalilo obrovské chlupaté monstrum. Svícnem se odkutálel od nich. Slyšela mlaskavý zvuk, jak se monstrum zahryzlo do krku jejího milovaného a teď trhalo jeho maso. Do očí se jí nalily slzy zoufalství, rychle se natáhla pro svícen a namířila s ním na monstrum, které vzhlédlo k ní zlatavýma očima. Vlčíma očima. Čumák měl od krve, stál na zadních a přední tlapy měly kostru lidských rukou, jen byly mohutnější s dlouhými drápy. Hrubá srst mu sem tam chyběla, jak procházel hořícími místnostmi, aby se dostal z ohnivého pekla. Pak jí pohled sjel níž, dolů k jeho zadním tlapám. Stál obkročmo nad mrtvým tělem jejího milence. Lennartovi oči doširoka zíraly přímo na ní, ale byly mrtvé. Byly vyhaslé, bez života, bez té touhy, kterou tam vídala, beze strachu, bez citu. Krk měl roztrhaný a kolem jeho hlavy se utvořila krvavá kaluž. 

"Ne," vydechla, upustila svícen a podívala se na monstrum. "Lennarte, ne. Ne."

Monstrum se ušklíblo, pokud se tomu, co se utvořilo ve vlčím obličeji dalo říkat úšklebek. A pak po ní skočil, propadli oknem na dvůr, který jediný nehořel. Jeho tesáky se už chystaly zahryznout do jejího krku, jeho drápy se jí zarývaly do boků, jak jí při pádu držel a jeho dech páchnul po krvi jeho obětí. A pak dopadli. Spadli na tvrdou zem, jí pád vyrazil dech, monstrum jí jen pustil, ustoupilo a zavylo. 

"Lennarte," šeptla.

"Lennarte!" zakřičela Krystalynn, někdo vběhl do malé komůrky, ve které měla pokoj. Přiběhl k ní, klekl si k její slaměné posteli a začala s ní třást. "Lennarte."

"Krystalynn," zašeptala služka Jannike, sevřela její ramena a podívala se jí do očí. "Byl to jen sen, jen sen, Krystalynn, už je po všem."

"Lennart," vzlykla. Jannike jí k sobě přitiskla a začala s ní jemně kolébat. Krystalynn lapala po dechu, snažila se najít způsob, jak jí sdělit to, co se stalo, to, co viděla, co cítila. Ale nemohla otevřít ústa, zformulovat slova a vytvořit z nich věty. To bylo moc složité.