Am I bad? /CZ/

3. It's coming...

Ráno se Krystalynn probudila v objetí Jannike, která se k ní sestersky tiskla, jakoby byla plyšák. Tiše se zasmála, vysmekla se jí a shodila ze sebe noční košilku, natáhla na sebe spodničku, přetáhla si přes hlavu dlouhé šaty vanilkové barvy a převáhala si je plátěnou zástěrou. Pročesala si vlasy pouze prsty, pohlédla na spící Jannike a vydala se do kuchyně. 

Byl čas snídaně. Pravděpodobně tam ještě nebylo tolik práce, možná uklidit hrnce a pánve. Ale z těch ještě pravděpoodbně ujídali, takže to vzala oklikou. Prošla palácem přes jeden z balkónů a ačkoliv věděla, že jako služka to má zakázané, přistoupila k zábradlí. Město pod palácem se teprve probouzelo, ale i tak slyšela nabídky čerstvě upečeného pečiva na trhu a vyskající děti, které krátce na to dostaly vynadáno za to, že ječí po ránu. Usmála se. 

Sídlo Lennarta nebylo zdaleka tak velké a honosné, vesnice okolo sídla nebyly ani podobně tak živé, ale byl to domov. A tohle, ačkoliv to bylo nádherné a příjemné, nebyl domov. Bylo to cizí, krásné, ale cizí, neprozkoumané. Povzdechla si a upřela pohled na vzdálenou kopuli. On to věděl. Heimdall. On věděl, kdo je a kým je. A byla překvapená, že už jí král nedal upálit. Pak vzhlédla. Všechny tři měsíce zapadaly, ale ona je viděla ještě trochu a věděla, že se blíží k úplňku. 

Úplněk se blížil. Zoufale zavřela oči a odvrátila se od města. Za pár dní někomu z nich ublíží. Věděla, že jim ublíží a měla strach. Protože nevěděla, jak s tím bojovat, jak tomu zabránit. 

"Tady by jste neměla být," ozvalo se kousek od ní. Překvapeně sebou trhla a otočila se. Stál tam Loki, opět. Na to, že ještě včera přemýšlela o tom, že ještě nikdy své zachránce neviděla, spatřovala Lokiho často. Včera odpoledne a dnes ráno. Otevřela ústa, jakoby snad věděla, jak se omluvit, ale hrdlo jí vyschlo a tak pouze sklopila pohled k zemi, chytla se za sukni a vystřihla perfektní pukrle. "Jste elegantní."

Tváře jí zčervenaly lichotkou. Ne, že by byl první, kdo jí to řekl, ale bylo to po dlouhé době a připomnělo jí to noc, kdy jí to řekl Lennart, než... Trhla sebou tak prudce, že Loki ustoupil stranou. Omluvně se na něho podívala, uklonila se a vydala se do kuchyně. Ale on jí nenechal. 

Zachytil jí za zápěstí a podíval se na ní. "Krystalynn, řekněte mi něco. Chci slyšet váš hlas, prosím."

Uměla říct jen jednu věc, jedno jméno, které se bála vyslovit, protože se rozpláče, až to řekne. Ale Lokiho pohled byl tak prosebný, že se smutně usmála a otevřela ústa.

"Lennart," v okamžik, kdy její ústa vypustila tohle jméno, její oči vypustily vodopád slz. Loki jí pustil, takže se mu nemusela vytrhnout, otočila se a skoro se až rozeběhla pryč z toho balkonu. Nemohla uvěřit tomu, že to řekla nahlas a před princem Lokim. Co si o ní teď pomyslí? Že byla Lennartovou osobní nevěstkou? A proč jí vůbec zajímá, co si o ní pomyslí, hlavně když nebude vědět, kdo doopravdy je. Protože v okamžik, kdy před ní královna položila pergamen a pero namočené v červeném inkoustu, vzpomněla si na první obět, kterou viděla.

Mladá blonďatá dívka s blond vlasy, která dělala na sídle Lennarta krátce. Chodila jí uklízet ráno krb a stlát kožešiny. Vždycky se u toho tak hezky usmívala. A pak jí spatřila. Ležela u její postele na kožešině z bílého medvěda. Kožešina byla zbarvená do ruda a její blonďaté vlasy byly slepené krví. Z veselých zelených očí vyprchal všechen ten mladý život a z krásných růžových tváří vyprchala barva. Jen tam tak ležela, šaty roztrhané a rozpárané drápy toho monstra. A ze rtů jí tekl pramínek krve. V ten okamžik tak bláhově zakřičela a sídlo vzplanulo. 

Krystalynn. Nevěděla, proč zalhala svůj původ, své kořeny, své rodiče, všechno, čím byla, ale v ten okamžik věděla, že je to správné. Protože v ten okamžik věděla, že je monstrum. A že nechce očernit jméno své rodiny. 

Zarazila se uprostřed svého rychlého kroku, do očí se jí nahrnuly nové a nové slzy a ze rtů jí unikl tichý vzlyk. Je monstrum. A až to lidé zjistí, zabijou jí, protože monstra si nezaslouží žít. Sáhla si na boky, tam, kde byly jizvy od jeho drápů. Tam, odkud se šířil ten vir, který jí posedl. Jako zlý duch, zlá noční můra. Dala si jednu ruku před pusu, aby nevzlykala příliš nahlas. 

"Krystalynn," ozvalo se za ní opatrně. Překvapeně se otočila. Jannike už byla připravená, že půjde uklízet pokoje princů, v jedné ruce držela kýbl s lopatkou a v druhé koště. Obě věci odložila a udělala pár opatrných kroků ke Krystalynn. Ta se k ní rozeběhla, skočila jí kolem krku a naplno se rozplakala zoufalstvím. 

Nebyla silná, nikdy nebyla silná. A i když jí Lennart miloval, tohle jí vždy dokázal vyčíst. Protože ona byla ve skutečnosti dost hysterická. Snadno se sesypala. Plakala kvůli mrtvému koni ve stájích, kterého nikdy neviděla, plakala kvůli rozbitému talíři. Zoufale se přitiskla k Jannike a dál plakala. Služka s ní kolébala a snažila se jí tišit. 

"Všechno to bude, bude to dobré, slibuji. Na všechno zapomeneš, zmizí to, jakoby se to nikdy nestalo, slibuji. Zapomeneš," šeptala jí do ucha konejšivě. "Neplakej už, Kryst. Neplakej. Já jsem tu s tebou, vždycky tu budu s tebou."

"Vy dvě, nemáte náhodou práci?" ozvalo se přísně za jejími zády. Jannike jí k sobě přitiskla pevněji.

"Jedná se o služku ze sídla Lennarta, mějte trochu úcty," zavrčela naštvaně a zněla jako vlk. Krystalynn se zoufale zachvěla, protože věděla, že ona umí vrčet lépe, mnohem lépe. Ona nevrčí jako vlk, ona je vlk. 

"To vás vůbec neopravňuje k tomu nedělat svoje povinnosti. Padejte do práce," zavrčel muž. Krystalynn se od Jannike odtáhla, ta se na ní smutně podívala. Ale Krystalynn už necítila smutek, ale vztek. Jako vždycky, když cítila vztek, cítila to bolestivé pnutí pod kůží. 

"Hned," ujistla ho Jannike, "dejte nám minutu."

"Hele, je mi ukradený, co tahle krasotinka viděla, stejně se o ní říká, že je to byla Lennartova děvka. Takže padejte do práce. Hned!" zařval strážný přísně. Krystalynn sevřela ruce v pěst a už už se cítila tu proměnu. 

"Mohl by jste být laskavě k dívkám trochu uctivější?" ozvalo se tichým hlubokým hlasem. Obě ten hlas poznali. Krystalynn uvolnila ruce a oddechla si. Strážný překvapeně zamrkal a podíval se na prince Lokiho. 

"Omlouvám se, princi. Ale tyhle služky už mají být dávno v práci," odvětil strážný uctivě. 

"Nemluvím o tom, že je žádáte, aby se pustili do práce. Mluvím o tom, co jste jim řekl a jak se opovažujete jednat se služkou z Lennartova sídla. Nejraději bych vás přenesl do minulosti, aby jste viděl, jaké věci se tam událi. Aby jste slyšel všechnu tu bolest, cítil ten žár a viděl to monstrum, co trhalo těla nevinných lidí," Loki mluvil tak ledově klidně, až se všichni tři posluchači otřásli chladem. Strážný zatrnul. "Takže si padejte laskavě všímat svých věcí, nebo vytvořím iluzi, abyste to všechno zažil jako tady Krystalynn... Hned!"

Strážný se skoro rozeběhl pryč, jen aby byl dál od děsivého prince, který stál s ledově chladnou tváří. V okamžik, kdy muž zmizel za rohem, se Loki otočil a vydal se pryč. 

"Loki," vyhrkla Jannike, která se ještě trochu vzpamatovávala z toho, co viděla. A hlavně co viděla, že se děje s Krystalynn. Ale to mohlo počkat, Loki nepočká. "Loki, podívej se na mě."

"Pro tebe jsem princ Loki, Jannike," oslovil jí tvrdě. 

"Už dávno ne," odvětila odvážně Jannike a když se jí pokusila Krystalynn zachytit za zápěstí, ucukla. "Proč mě zatraceně ignoruješ?! Co jsem provedla tak hrozného, že ti nestojím ani za pohled?!"

"Víš, co si provedla, ty malá potvoro?" prskl rozčíleně Loki a Jannike se na něho zamračila. "Tohle."

Udělal k ní pár dlouhých kroků a pak si přivlastnil její rty. Krystalynn na ně zůstala strnule zírat a před očima se jí odehrál její poslední polibek s Lennartem. Její poslední polibek s mužem, kterého milovala. Rychle couvla a vydala se do kuchyně nechajíc líbající dvojici daleko za sebou.