Am I bad? /CZ/

17. She can't do that!

Předposlední kapitola, která vám snad prozradí něco málo. Zbytek v poslední kapitole. A také mám napsaný epilog, ale nejsem si jistá, zdali budete chtít číst i epilog. Takže... zeptám se v osmnácté a poslední kapitole, teď si užijte předposlední kapitoly. :) 

A udělejte pro sebe laskavost - pusťte si nějaký mega smutný song. A nebo u hvězdičky* pusťte hloupost, co jsem našla na youtube pod názvem sad song. :)

"Ty... ty... mostrum!" zakřičela Jannike na Loki a mrštila po něm knihu, kterou měla nejblíže k ruce. Loki jí magií zastavil a ona spadla těsně k jeho nohám. Jannike se na něho se slzami v očích dívala a celá se třásla. "Jsi monstrum! Jsi zrůda!"

"Jannike, uklidni se!" dvěma kroky překonal vzdálenost mezi nimi, chytil jí za ramena a zatřásl s ní. Zavrtěla hlavou a pokusila se mu vytrhnout. Nemohla uvěřit tomu, co si právě vyslechla. Muž, kterého milovala, byl monstrum. Opravdové monstrum. Ne takové, které se ukáže jen jednou za měsíc. Ne, on chodil po pálaci celé dny a byl to monstrum, lhář, podvodník. Zrůda.

"Ne, pusť mě! Monstrum!" prskla mu do obličeje. Rozčílil se, stiskl jí ramena tak, aby jí to bolelo a zamračil se do její tváře. 

"Zmlkni zatraceně! Já nechtěl!" křikl jí do tváře a ona se mu konečně vytrhla. 

"Doufám, že shniješ v cele za to, co jsi udělal!" vyprskla rozčíleně, ve stejný okamžik do knihovny vešel Thor. 

"Co se tu děje?" zmateně se podíval na hádající se pár. 

"Tvůj bratr je monstrum," vydechla Jannike a prohrábla si krátké vlasy, aby uklidnila svůj dech a utřídila se myšlenky. 

"Co... Ne, na tom teď nezáleží. Své milenecké hádky si vyřeště později. Krystalynn nestihla cestu do sklepení, je v lese. Musíme zabránit, aby někomu ublížila," vyhrkl Thor. Jannike se podívala na Lokiho a pak se zamračila. 

"Dozví se, co jsi provedl, teď hned!" vyhrkla a rozeběhla se chodbou ven do lesa. Však to ještě stihne, než se promění. Obloha ještě zářila slunečním světlem a měsíc ještě nebyl plně na obzoru. Běžela, co jí nohy stačily a nevnímala křik za sebou. Byl to Loki. Snažil se jí dohnat. Ale ona uslyšela křik a běžela tam. Něco se muselo Krystalynn stát, pomyslela si a neuvědomila si, že tohle zažívá každý měsíc. 

Vyběhla na mýtinu lemovanou vysokými stromy a strnula. Uprostřed ležela hromádka chlupů, chvěla se a tiše kňourala. Překvapeně zamrkala a pak vydechla. 

"Krystalynn, jsi v pořádku?" vydechla Jannike tiše a hromádka se rozevřela. Stanulo před ní monstrum, bylo vysoké na obyčejného člověka a mohutné. Mělo ruce jako člověk, ale zároveň byly zakončené dlouhými drápy, z vlčí tlamy stále vycházelo tiché kňourání. Přiblížilo se to. Jannike zůstala stát na místě. "Krystalynn, to jsem já, Jannike."

Ještě kousek popošlo k ní a zavětřilo. Jannike dostala strach. 

"Já, tvoje nejlepší kamarádka Jannike, musím ti něco říct, musím..." zalapala po dechu, když si monstrum odfrklo. Páchnulo mu z huby. "Musím ti něco říct. Vím, něco, co musíš vědět."

*"JANNIKE!" zařval Loki. V ten okamžik se výraz v obličeji monstra změnil. Zavrčelo, roztáhlo tlapu a máchlo jí směrem k Jannike. Stihla jen tiše vykřiknout a pak jí odhodilo na strom. Cosi křuplo a nebyla to větev. Bezvládné tělo dívky se sesulo k zemi. "NÉÉÉ!" 

Mostrum se rozeběhlo ke své kořišti, ale v ten okamžik před ním stanul Thor se svým Mjölnirem. "Promiň, Kryst."

Uhodil ho do hrudi a monstrum odletělo, na druhé straně mýtiny zůstalo ležet v bezvědomí. Loki přispěchal k Jannike, klekl si k ní a přitáhl si jí do náruče.