Am I bad? /CZ/

11. You have to die.

Krystalynn se ráno probrala a zjistila, že má na tváři drobné šrámy od Lokiho nehtů. Dívala se na své pobledlé tváře do zamazaného zrcadla a v očích jí štípaly slzy. A pak ucítila bolest v břiše. Chytla se za břicho a předklonila se. Náhle pocítila v hrdle tu odporně štípavou tekutinu, která jí leptala stěny hrdla. Rychle se snažila polknout, ale jen to způsobovalo větší bolest. Popadla kýbl, který měla blízko postele a vyzvracela se. 

"Dobr... Zas tak ošklivá nejsem," vyhrkla Jannike, která zrovna vešla do její komůrky. Krystalynn vyprázdnila obsah žaludku, otřela si hřbetem ruky ústa a vzhlédla. Pak vytřeštila oči. Stála před ní Jannike, měla na sobě jednoduché bílé šaty s výstřihem do U, které obepínaly její štíhlou postavu, už si zavázala i černou zástěru. Ještě sjela pohledem výš a strnula. Jannike měla vždy krásné oříškové vlasy. Její vlasy opravdu připomínaly zralé lískové oříšky, které teď rostly v zahradě za palácem a měla je dlouhé a husté. Jenže když teď Krystalynn zaostřila na její vlasy, překvapením otevřela ústa. Dívka měla krátké vlasy sestříhané jako muž, jen o chlup delší. Nedosahovaly ani po ramena. 

Jannike se pobaveně usmála, na chvilku odešla a po chvíli se vrátila se džbánem vody a sklenicí.

"Tu máš a nezírej," mrkla na ní, nalila jí sklenici vody a Krystalynn si jí vděčně vzala. Nevypila jí, jen si s ní propláchla ústa, aby se zbavila odporné pachutě a poté jí vyplivla do kýble. Jannike jí nalila další a ten už vypila, protože v leptaných ústech měla náhle vyschlo. 

"Co si to udělala?" zeptala se jí překvapeně, když se trochu dala dohromady a mohla promluvit. Jannike si vzala mezi ukazováček a prostředníček pramen oříškových vlasů a pokrčila rameny.

"Šla jsem večer do zahrady a byly tam zahradní nůžky. Zahradnice mě asi nebude mít ráda, až zjistí, že jejímu šípkovému keři narostly hnědé kadeře," zasmála se Jannike, jakoby ostříhání vlasů nebylo nic závažného. Krystalynn věděla, že Lennart by nebyl rád, kdyby si ostříhala své vlasy. Rád jimi proplétal prsty, hrál si s nimi. Obdivoval, kdykoliv jí komorná udělala nový účes, kdykoliv si na rychlo spletla nějaký cop. A to její vlasy nebyly nic moc narozdíl od Jannike, která by se se svými vlasy mohla považovat za ztracenou princeznu. 

"Je to nezvyk," konstatovala po chvíli. Jannike si vlasy prohrábla prsty a zašklebila se. 

"To máš pravdu, táhne mi na krk a je to trochu... kratší, než jsem si představovala. Ale zase - ráno ušetřím čas česáním, nebudu muset rozmotávat ty chuchvalce, které se mi vytvoří, když spím moc dlouho na zádech a taky je to jiné. Tak nějak to charakterizuje to, co se teď děje," usmála se Jannike nejistě. Krystalynn se nad tou náhlou změnou nálady podivila, stejně jako nad tím, co vyslovila. 

"Co se děje?" zeptala se opatrně, protože tak nějak tušila, co Jannike pronese. 

"Děje se toho hrozně moc, je toho... tolik. Můj život nikdy nebyl tak... tak perfektní. Mám muže, kterého miluji, mám nejlepší přítelkyni a mohu jí pomáhat a mám... mám prostě všechno, co bych chtěla mít. A ty... ty máš mě. Včera v zahradě jsem si uvědomila, že ty máš jen mě a já pro tebe chci udělat něco, co by tě přesvědčilo v tom, že mi na tobě opravdu záleží. Ty jsi toho ztratila hodně, já ztratím to, pro co mě nazývaly nejkrásnější," Jannike vzala Krystalynn za ruce a pohladila jí palci hřbety ruky. "Mejo, miluji tě."

"Taky tě miluji," Krystalynn se do očí nalily slzy. Ale nebyly to smutné slzy, byly to takové ty slzy dojetí. Jannike jí dojala natolik, že se rozplakala. Nikdy neočekávala, že bude mít nějaké kamarádky. Vždycky byla lady a ta většinou měla jen komorné. A fakt, že jí oslovila jejím pravým jménem, jí ještě více dojalo. Od té doby, co Laine odešel, jí nikdo neřekl Mejo. Rychle Jannike objala a nechala po tvářích stéct pár zbloudilých slz štěstí. "Jsem tak ráda, že v tom nejsem sama. Jsem tak ráda, že tě mám."