Am I bad? /CZ/

6. It's not fair.

Dveře síně se zaklaply, na moment nastalo ticho. Pak se Krystalynn dokulhala k Lainovi a objala. Starý muž obmotal pažem kolem jejího útlého těla a konejšivě jí pohladil po vlasech. 

"Má milovaná, neplač," špitl jí do ucha, ale nijak to nepomohlo. Krystalynn se rozplakala ještě víc, celá se třásla a nemohla nasbírat ani trochu dechu, jak moc plakala, jak moc jí vzlyky braly dech přímo z plic.

"Mejo, neplakej, své oči nemoč v slzách,

Mejo, neplakej, svou mysl nech ve snách.

Sladká malá Mejo, princezno pláče,

copak se pláče, když spálí se koláče?

Mejo, koťátka, kůzlatká umírají,

stromy se lámou, ledy tají.

Každý jednou sladce umře,

i když se s ním život páře,

i když srdce srdce váže,

toť osud káže.

Sladká malá Mejo, jednou nadejde i tvůj den,

však zavři oči a představ si to jako sen.

Jako jeden velký sen, kdy létáš v mracích,

šťava leje se ti do rtů v lahodných locích,

tvé šaty zdobí sama duha a hvězd zář,

kdy úsměv zdobí každou lidskou tvář."

Starý muž dozpíval ukolébavku, co Meje složila matka, když jako malé děvčátko oplakalo úplně všechno, co mohlo. 

"Máma," vydechla Krystalynn. Laine se smutně usmál.

"Dohlíží na tebe dohlíží a po boku jí stojí Rán," pohladil jí po vlasech. Její matka se utonula, když bylo Meje jenom pět. V té době jí otec začal považovat za vzácný poklad a velmi na ní lpěl. Pro Meju to bylo to zlomové období, kdy začala být ještě citlivější. 

"Máma," špitla znovu zoufale Krystalynn. 

"Nejsi sama, nikdy nebudeš sama, Mejo," zašeptal jí do ucha Laine. "Nikdy nedovolím, aby jsi byla sama."

"Lennart," zašeptala. Laine se odtáhl a podíval se jí do očí.

"Nedokážu si představit, že takovéhle uplakané pískle jako ty prožívá tolik bolesti a stále stojí na nohou. Kirk by na tebe byl hrdý, opravdu moc," pokýval hlavou, pohladil jí po tváři a lípl jí strýcovskou pusu na čelo. "Dojdu za Heimdallem, požádám ho, aby tě nechal v tvém krytí. Slib mi, že se jednou vrátíš na panství svého otce. A neodejdu, dokud neřekneš slibuji."

"N-ne," zavrtěla hlavou Krystalynn. Nic víc nedokázala říct. Nevěděla, jak. Laine jí uchopil za tváře a začal s nimi pohybovat, jakoby mluvila.

"Slibuješ?" zeptal se znovu.

"S-sli-slibuji," vykoktala a pak zalapala po dechu. Zapřela o jeho ramena a on se pousmál.

"Tak co mi povíš?" zvědavě se na ní podíval. Chvilku se na něho dívala a pak se jí do očí nalily nové slzy.

"Proč on?" vzlykla. Povzdechl si a objal jí.

"Byl velmi starý a smutný," zašeptal a pohladil jí po vlasech.

"Kdybych... kdybych... netajila, kdo jsem..." zavzlykala. Laine zavrtěl hlavou.

"Ne, to nemůžeš říct. Mejo, já věřím, že tohle tvé utajení má nějaký smysl. A kdyby neumřel teď, umřel by při jednom z jeho bláznivých lovů. Věř mi, byl to vážně blázen. Ve svých letech se vydal lovit divočáka! Takového macka a on ho chtěl ulovit úplně sám jenom s lukem. Ještě že tvůj starší bratr byl poblíž, jinak by... to je jedno, Mejo. Prostě nelituj toho, co děláš, jestli to má důvod, který za to stojí," oznámil jí Laine přísně. Podíval se na ní a pak jí znovu objal. Ještě chvíli jí konejšil, pak si sundal plášť a zabalil jí do něj. "Je tvého otce. Dal mi ho, než umřel. Řekl, ať ho nosím a cestou zpět na panství ho položím na tvůj hrob."

"Myslel si, že jsem mrtvá a já... já ho v tom nechala," schovala si hlavu do dlaní. Laine si povzdechl, pohladil jí po rameni a vydal se k východu.

"Sbohem, lady Mejo. Nechť tě při tvé cestě provází všechny hvězdy na nebi," pronesl slavnostně, pak se otočil a odešel.

Chvilku se dívala, jak odchází chodbou ven, pryč. Zpět na panství, které nazývala domovem. Mohla by se rozeběhnout za ním, zahodit tuhle hloupou šarádu, ale nemohla. Věděla, že je to odporné, ale nemohla si dovolit ohrozit kohokoliv ze svého panství, nemohla si dovolit kohokoliv nakazit tím, co měla v žilách. A proto se otočila a zachumlaná v otcově plášti se vydala hledat Jannike.

Nalezla jí opřenou o zeď, Loki se jí velmi pečlivě věnoval, líbal jí na krku a Jannike tiše vzdychala. Normální člověk by to neslyšel, ale Krystalynn slyšela každý vzdech tak, jakoby byl její a jakoby ho způsoboval Lennart, když laskal svými dokonalými rty její krk. Na chvíli zavřela oči, přitáhla si plášť blíž k tělu a zavrtěla hlavou.

Nemohla si dovolit tyhle vzpomínky.

"Jan-Janni-Jannike?" vyslovila její jméno koktavě. Jannike v ten okamžik strnula, pak se její tvář rozzářila. Vypadala v ten okamžik tak nadšeně, tak... dokonale nadšeně. Jakoby jí tahle maličkost rozzářila celé roky smutku. Krystalynn by se ráda radovala z takových maličkostí. Takže si dovolila částečnou pýchu z toho, že zvládla vyslovit její jméno.

"Páni, Kryst, ty jsi... ty jsi... řekla jsi moje jméno! Wow, ty jsi řekla moje jméno!" vyhrkla nadšeně její kamarádka a podívala se na Lokiho, který vypadal trochu překvapeně. "Slyšel si, Loki? Řekla moje jméno!"

"Výborně," vydechl Loki, pak se na ní smutně usmál. "Přeji upřímnou soustrast... znovu. Vím, že by si zasloužil být ve Valhalle, ale slibuji, že má dcera se o něho postará jako o krále."

"D-d-d-dě-dě-" zakoktala se, ale věděla, že to není jen tím, že neví, jak zformulovat slova. Tohle jí opravdu zaskočilo. Loki k ní byl tak milý. 

"To je dobré, dneska jsi toho řekla až až, šetři se," povzbudivě jí stiskl rameno.

"Pořád nemůžu uvěřit, že si řekla mé jméno," ozvala se opět Jannike a na tváři měla obrovský úsměv, který byl velmi nakažlivý. Krystalynn se musela také usmát. I když to byl drobný úsměv, byl to stále úsměv. "Někdy to budeš muset zopakovat. Mám pocit, že mé jméno z tvých rtů zní perfektně. Opravdu, nekecám. A nedívej se na mě takhle."

Krystalynn se zasmála. 

"Už se stmívá," podotkl Loki a podíval se z okna. "Byl to úchvatný úplněk, nemyslíte?"

Krystalynn zmizel úsměv z tváře, Jannike si zachovala aspoň drobný, aby Loki nepojal podezření. 

"Vskutku. S Kryst jsme na něj koukaly celý večer," řekl Jannike a Loki si všiml, že lže. Ale neřešil to. Vždyť mu mohlo být jedno, kde byla Kryst a Jannike by ho jistě nepovedla. To už by poznal, tak pouze kývl.

"No, omluvte mě, děvčata, je čas odebrat se ke spánku," kývl na obě dívky a pak se vydal chodbami pryč. Jannike popadl Krystalynn za ruku a dotáhla jí do komůrky, kde měla pokoj. 

"Tak jo, Krystalynn, já vím, že mi možná neodpovíš, nebo že ti to bude trvat, ale proč si zareagovala tak, jak jsi zareagovala, když řekl, že otec Meji je mrtvý?" pronesla Jannike a trochu se zamračila. Krystalynn se na ní podívala a pak se nadechla. 

"Můžu... můžu věřit... tobě?" zeptala se. 

"Vím, že za úplňku se měníš v něco, co rádo zabijí lidi. A nechala jsem si to pro sebe. Takže co myslíš?" Jannike se trochu nejistě usmála, ale když se jí Krystalynn podívala do očí, viděla jen oddanost jejich přátelství a víru v to, čím je jako člověk. 

"Já..." ukázala na sebe a zhluboka se nadechla. "Meja."

"Prosím?" Jannike si nebyla jistá tím, co slyší. Krystalynn si v hlavě připravil tu větu, pak se vážně podívala do očí své kamarádky, která na ní nevěřícně koukala. 

"Já jsem Meja, Jannike," pronesl pevně a hrdě s otcovým pláštěm na ramenou.