Eldiara: Lovci stínů✓

Prolog:

Vlny rozbouřeného moře se tříštily o vysoké kamenné skály.
Zuřila bouře, metala blesky ve snaze zasáhnout něco živého, nebem i zemí otřásaly mohutné hromy. Z černočerných mraků ale nepadaly kapky deště, jelikož hustě sněžilo.
Nedaleko pláže, stála vysoká bělostná věž s bodci, připomínající svým tvarem strom, jenž se nahoře rozšiřuje. Oblohu rozzářil blesk a osvítil podivnou budovu.
Právě tam, vevnitř, schovaní v teple a suchu hráli strážní klasickou hru a hodně se u toho smáli. Nacházeli se v hale, seděli kolem stolu a sledovali jak se ruleta točí a ukazuje na náhodného vlka, který musí splnit nějaký úkol.
Otevřeli se venkovní dveře a dovnitř vstoupil vysoký, hnědý vlk se srstí promočenou až na kost.
,,Počasí se zbláznilo!" Poznamenal a otřepal se, čímž si vysloužil rozzlobené výkřiky jeho přátel.
,,Doufám že sis to tam užil," ušklíbl se jeden vlk, a hnědý ho probodl pohledem.
Zatímco se ostatní vesele smáli, jemu do smíchu nebylo.
,,Něco se mi nezdá," zamručel hnědý vlk. Byl tu nejmladší, a proto musel dělat tu nejhorší práci.
Ostatní vlci už mu nevěnovali pozornost, tu nasměrovali zpátky na hru.
,,Jdu zkontrolovat vězně," zavolal hnědý, a odpovědi mu bylo jen souhlasné zamručení.
Vešel do prvních dveří a stoupal po točitých schodech nahorů.
Bujné hlasy jeho přátel utichly a on slyšel jen silné hromy, kvílení větru a zvuk jeho vlastních tlap, které dopadaly na mokré a studené, kamenné schody.
Prošel kolem jedné z luceren, která z nějakého důvodu nehořela. Zmateně se zamračil. Ten oheň byl kouzelný, nemohl jen tak zhasnout.
Přesně v tu chvíli jeho přátelé otráveně zamručeli, když jim zhaslo světlo a oni ho nemohli zase zapálit, což ale on neslyšel.
Hnědý vlk konečně došel k prostorné, kulaté místnosti s nízkým stropem, ve které se nacházelo spoustu zamřížovaných cel, které spíš než cely připomínaly klece. Zjistil, že ani tady nehoří lucerny, což bylo celkem nepříjemné, jelikož v celé místnosti se nacházelo jen pár úzkých oken.
Tyhle myšlenky se mu však vykouřily z hlavy, jelikož to co uviděl ho krajně znepokojilo.
Kdykoliv nějaký strážný navštívil vězně, většinou na něj začali nadávat a nebo ho aspoň sledovali.
Tentokrát mu ale nevěnovali sebemenší pozornost, všichni do jednoho pečlivě sledovali stěnu.
Hnědý zavrčel aby si získal jejich zájem, ale až na pár zastříhání ušima ani jeden vězeň nedal najevo, že by o něm věděl.
V jednu chvíli udeřil blesk a jeho světlo ozářilo strašidelné, zjizvené tváře vězňů. Jejich tváře byly chladné a bezvýrazné, až z toho hnědému vlkovi přejel mráz po zádech.
Zmocnila se ho podivná předtucha, a okamžitě se rozběhl dolů.
Jeho přátelé už v hale nebyli, všude bylo zhasnuto a dveře ven byly otevřené.
Hnědý vlk vyběhl ven, řídil se podle pachu, což bylo dost složité. Tlapy se mu bořily do sněhu a vítr mu ho házel do obličeje, takže po chvíli vypadal spíš bílý, než hnědý. Ale i přes nepřízeň počasí se zvládl dostat k moři.
Na útesu stály obrysy jeho přátel, kteří nehybně sledovali moře.
Hnědý vlk se zastavil vedle nich a zmateně se zeptal: ,,Co..?"
Nedořekl to.
Po temných vlnách se k nim tak hladce a nevzrušeně, jako kdyby žádná bouře neexistovala, blížily lodě. Spousta lodí, více než kdy hnědý vlk, nebo kdokoliv jiný viděl.
Bylo jich tolik a tak hustě u sebe, že skoro nebyla vidět zpěněná voda pod nimi. Všechny byly tmavých barev, až na jednu největší, která plula v čele a měla barvu té nejčernější temnoty.
Lodě se najednou zastavily a chvíli se nic nedělo. Jejich plachty se skoro nepohnuly, když do nich narážel silný vítr a lodě se ani lehce nenaklonily. Po nějaké době vypluly na odiv malé čluny a zakotvily u břehu.
Těch člunů bylo stovky, ne-li tisíce. A v každém z nich byli podivně temné obrysy.
Hnědý vlk, který měl nejlepší zrak, údivem vyjekl. Byli to vlci!
Z dálky vypadali všichni černí, ale ve skutečnosti měli nejrůznější odstíny tmavých barev.
Stále jich přibývalo, na pláž už se nevešli a to k nim pluli další a další čluny, které takřka nevšímavě proplouvaly mezi obřími vlnami, jež se je neúspěšně snažily stáhnout pod hladinu.
A tak byli strážní nejstřeženějšího vězení Zrádné věže první, kteří viděli odkud Alfa vlci, kteří zanedlouho ovládli celou Eldiaru, připluli. Škoda, že o tom nemohli vyprávět.

Bouře ustala.
Zasněženou krajinou pochodovalo vojsko obrovských rozměrů, táhlo se po zemi jako masa černoty.
Nejdřív zaplavili Zrádnou věž a vyzabíjeli všechny, které našli, včetně strážných na útesu.
Žádnému vězni se nepodařilo uprchnout až na pár... Výjimek.
Vlci postupovali, ale zabíjeli už jen pro výstrahu a když to bylo nutné.
Brzo zachvátily celý vlčí ostrov Eldiaru. Ledovou zemi. Lávovou zemi. Prales. Poušť. Zrádné hory. Blackstar.
Pro zemi to byla jedna z nejhorších dob, která kdy nastala.
Urození byli nemilosrdně zabíjeni, ve městech zavládlo bezpráví, ať už ze strany Alfa vlků, nových vládců Eldiary, nebo obyčejných vrahů a zlodějů, kteří chtěli využít situace.

O skoro pět let později...

Starý vlk seděl v chladné jeskyni, nacházející se v Ledové zemi a kolem něj byla shromážděná jeho jediná rodina, skládající se z dcery a jejího syna.
Ten vlk byl už tak šedý stářím, že jeho původní fialová srst skoro nebyla poznat. Červené oči mu ale stále svítily, byla v nich moudrost a hluboké poznání.
,,Tohle je můj poslední den," prohlásil starý vlk, od tlamy se mu kouřilo. ,,A jsem za to rád," ušklíbl se. ,,Ti Alfa prdi mi opravdu lezou na nervy."
Dcera by se na něj jindy káravě podívala, že učí jejího syna taková slova, ale dnes ne.
Starý vlk se podíval svému vnukovi do očí a najednou se narovnal, nepřítomně ztuhnul a vypadal jako o několik let mladší.
Otevřel tlamu a hlasem, který jakoby nepatřil jemu, pronesl:

,,Až krutovláda bude trvat pět let, objeví se Vyvolení.
Svrhnou Alfu a Eldiaru osvobodí.
Jeden z města urozeného,
blesky netknutého.
Druhý zase z písků zlatého,
z krve rodu svatého.
Třetí déšť radostně vítá,
s očima žhnoucíma svítá.
Čtvrtý ve sněhu běží,
temnotu však vidí.
Pátý v ohni dlouho zpívá,
pro radost bývá.
Těch pět Vyvolených, bude obdařeno nesmírnou mocí, svrhnou Alfu a navrátí zemi mír."

Jakmile dozněla poslední slova, starému vlkovi se z očí vytratilo světlo a jeho tělo ztuhle spadlo na bok.
Dcera vykřikla, a smutně se odvrátila od svého otce.
Její zrak padl na syna a díky tomu si všimla, že na čele má stříbřitou hvězdu.
,,Ale ne," zajíkla se dcera. Její otec, předal jejímu synovi své schopnosti.
Modrý, skoro dospělý vlk se na ní zmateně podíval, očividně nechápal co se tady děje. ,,Co..?"
,,Později," přerušila ho vlčice, kývla na svého syna a vyšla z jeskyně. Venku lehce sněžilo, vločky líně poletovaly ve vzduchu, zatímco na Eldiaru se snášel soumrak.
Vlčice se rozhlédla, a když se ujistila, že jí nikdo nesleduje, vytratila se pryč i se svým synem pryč.

Takže, máte první kapitolu nové knihy, přesněji prolog XD
Příštích pět kapitol bude jednotlivě z pohledu každého Vyvoleného, ale budou to docela kapitoly o ničem XD
Neřešte moje příšerné rýmování, ale nic jiného mě nenapadlo XD
Moc jsem tu kapitolu nekontrolovala, tak to prosím respektujte XDDD
Zatím ahoj^^