Eldiara: Lovci stínů✓

6.Podivné chování

Asira kráčela městem, které stále vykazovalo známky vzrušení, i když Alfa vlci už je uklidňovali. Tím se myslelo, že kohokoliv viděli jásat, zabili ho. Ani se nenamáhali odklízet těla a Asiře se z toho zvedal žaludek.
Když dorazila k paláci, zjistila že dveře jsou zavřené. Zamračila se.
,,Dnes se nepracuje" poznamenal nějaký hlas a Asira málem leknutím nadskočila. Poznala Farryna, a tentokrát se její chyba neopakovala, a ona měla pohled zabodnutý do země.
,,Musíme uspořádat pohřeb pro mého otce" pokračoval nový Vládce Ondyxu a přišel až k ní. Asira nezvedla hlavu, ale překvapilo jí, že pořádají pohřeb. Nebyla to zrovna jejich zvyklost.
Farryn asi vytušil, na co myslí, jelikož řekl: ,,Mým sourozencům se to moc nelíbí, říkají že je to přesně to, co byste udělili vy" odmlčel se. ,,Ale já si myslím, že je to dobrý nápad, jak vlkům ukázat, že ač jsou Alfa vlci krutí, nechovají se jako zvířata"
Asira měla dojem, že se přeslechla. Opravdu jí tady Farryn vysvětluje, proč pořádá pohřeb? Co to s ním je?
,,Můžu tedy odejít?" Zeptala se Asira po chvíli tiše, a i když po tom toužila, nepodívala se mu do očí.
,,Jenom, když tě budu moct doprovodit" řekl Farryn, a Asira se tentokrát málem stěží ovládla, aby po něm nevrhla nechápavý pohled. Bylo to pobavení, v jeho hlase? Nebyla si jistá, jestli jí udivuje víc ten tón, jeho nabídka, nebo snad to, že se jí zeptal a nepřikázal jí to.
Co kdyby ho odmítla? Nejspíš si je jistý, že to neudělá. A taky že ne. Už teď mu něco dlužila, když jí nezabil za porušení pravidla.
,,J-jistě" vykoktala zmateně a neviděla jeho spokojený úsměv.
Vyrazila ke svému domu, tak rychle, aby jí Farryn nepředběhl, ale dost pomalu, aby jí stíhal.
Vlci všude kolem se zastavovali a zprvu na ně zmateně zírali, než si uvědomili že by se měli poklonit.
Asiře se ta pozornost vůbec nelíbila a v duchu prosila, ať už tahle maškaráda skončí.
Když se ocitla u jejího domu, Farryn se zeptal: ,,Tady bydlíš?"
,,Ano" řekla Asira nervózně.
,,Hm" pousmál se Farryn. ,,Nejspíš je to tu... Útulné?"
Asira nic nechápala. O co mu jde?
,,No, ano" odpověděla váhavě a uklonila se.
,,Nemusíš to dělat" upozornil jí Farryn a Asira se teď musela hodně ovládat, aby se mu nepodívala do očí.
,,Můžu se zeptat, co?" Řekla.
,,Být tak zdvořilá, klanět se... Můžeš mě oslovovat jménem" navrhl Farryn a Asira vytřeštila oči.
,,Ale..." Zakoktala se, ale Farryn jí přerušil: ,,Už musím jít. Měj se hezky, Asiro"
Z toho, jak jemně vyslovil její jméno se jí točila hlava.
Když se otočil, provázela ho pohledem.
Farryn byl vysoký, a musela uznat že docela hezký, tmavě rudý vlk s hustou srstí.
Potřásla hlavou a vešla dovnitř, rozladěnější než předtím.
Sotva se ocitla v hale, matka jí zasypala otázkami: ,,Proč tě doprovázel? Něco po tobě chce? Vyhrožuje ti? Máme utéct?"
Asira potřásla hlavou. ,,Je to v pořádku... Asi. Jen mě doprovodil domů" pokrčila rameny, jakoby to ani nebyla tak důležité.
Matka se na ní podezíravě dívala, ale pak si povzdechla a smutně se na ní podívala. ,,Mám pocit, že se mi vzdaluješ. Vždycky jsi mi všechno říkala a teď..."
Asira na tohle neměla náladu a tak jí obvinila: ,,Ty mi taky neříkáš všechno". Vzpomněla si totiž na ty papíry, které matka včera schovala, když vešla dovnitř.
Matka sebou trhla. ,,To jsou starosti dospělých" řekla.
,,Ale já už nejsem malá" odsekla Asira. Nevěděla, proč se tak chová, v hlavě měla zmatek a matka jí moc nepomáhala.
Aniž by něco dodala, vešla do svého pokoje a schoulila se na dekách.
Přiměla se myslet na něco jiného a uvažovala, co bude po zbytek dne dělat, když má volno.
Chtěla by navštívit Zalara, ale nemohla projít domem kolem matky. Zase by se jí na něco vyptávala.
Proto si vzala knížku a začetla se do příběhu...

Emalfa čekala první hodina zpěvu a uvědomil si, že ani neví co má dělat.
Kola už uměla zpívat dobře sama a on stejně neměl sebemenší tušení, jak by měla taková hodina probíhat.
Když to vlče přišlo, nadšeně se rozhlíželo po jeho domě a všechno chtělo prozkoumat.
Emalf Kolu raději rychle odvedl do svého pokoje, a Kola okamžitě chtěla vidět balkón.
Emalf začal pochybovat, že výuka tohohle vlčete byl dobrý nápad, už jen proto, že Kola zpívat uměla.
,,To je balkón, na kterém každý den zpíváš!!!" Zapištěla Kola nadšeně a nahnula se dolů, takže málem spadla, nebýt Emalfa, který jí zachytil za zátylek a podrážděně zavrčel.
Kola okamžitě sklopila uši k hlavě a Emalf si povzdechl.
Tohle bude zábava, pomyslel si.
,,Hm, tak... Něco mi zazpívej, třeba" řekl a nevypadal zrovna nadšeně.
Kola si toho ale nevšimla a dala se do zpěvu.
Emalf musel uznat, že tady není co řešit, Kola byla rozený talent. Napadlo ho, co by mohli dělat.
,,Víš co?" Řekl, když skončila. ,,Naučíme se nějakou písničku a pak jí zazpíváme jako duet, co říkáš?"
Kole se rozjasnily oči. ,,Já budu zpívat s tebou?!" Vyjekla a Emalf nevěděl, jestli cítí podráždění nebo radost nad jejím nadšením.
,,Jen pokud budeš poslouchat" připomněl jí, a Kola kajícně sklopila oči. Netrvalo to dlouho, a už se na něj zase nadšeně podívala. ,,A budeme se jí učit hned teď??"
Emalf namítl: ,,Ještě jsem ani nevybral písničku"
,,Já ti pomůžu!" Nabídla se Kola a začala se přehrabovat v jeho textech, na což hlasitě vykřikl: ,,Ne!"
Vlče okamžitě poslechlo a Emalf probodl Kolu pohledem.
,,Jedno pravidlo" řekl. ,,Nikdy se mi nesmíš hrabat ve věcech a už vůbec ne v papírech!"
,,Omlouvám se" zafňukala Kola a Emalf obrátil oči v sloup.
V jednu chvíli to bylo nejveselejší a nejneposlušnější vlče na světě a v další fňuká a cítí se provinile.
Vážně nevěděl, co si o tom má myslet.
,,Znám každou tvou písničku" ozvala se Kola.
Emalf se na ní otočil. ,,A to co jsi zpívala... Jsi složila sama?"
Kola stydlivě přikývla a Emalfovi se nepodařilo úplně zakrýt úžas.
Nemohl říct, že by její písničky byli nějak dokonale napsané, aspoň podle toho co slyšel, a musela mít takové obecenstvo jen proto, že má hezký hlas, ale i tak bylo podivuhodné, že se jí podařilo napsat něco, co má hlavu a patu.
,,A co kdybysme napsali nějakou písničku společně?" Navrhl Emalf.
Kole zajiskřilo v očích.