Eldiara: Lovci stínů✓

52.Jezerírko pravdy

Taris rychle uvažovala, zatímco couvali zpět do chodby, kam se za nima obří pavouk rozhodně nemohl dostat.
Jaktože je stále naživu? Nebo se jedná o jiného? Pomyslela si.
,,Co budeme dělat?" Zeptala se Asira.
,,Zachráníme Emalfa, to je jasné," odpověděl Sirres.
,,A jak to chceš udělat?" Namítla Ailine. ,,Copak si nepamatuješ, jak byl ten pavouk velký? A i když jsi mu rozřízl břicho, stále žije"
,,Možná to není ten samý," podotkl Sirres.
A Taris něco došlo.
,,Počkejte, možná mám plán," řekla najednou. ,,Nevím jestli to výjde, ale nic jiného nezbývá"
Sirres na ní ve tmě kývl. ,,Tak mluv"

Všichni čtyři vyšli zase z chodby. Slyšeli spousty cupitání nohou, šustot pavučin a jiných, jim neznámých zvuků.
Vyvolení na znamení, které jim dala Taris, jednohlasně zavyli, aby upozornili toho velkého pavouka, o jejich přítomnosti.
Podle zvuku, jenž vydávali jeho nohy, když dopadli na zem, poznali, že se k nim blíží. Asira, která měla nejlepší zrak, vykřikla: ,,Teď!"
Taris v tu chvíli rozzářila skoro celé doupě oslnivým, zlatým světlem.
Pavouci začali vřeštět, všichni spadli ze stropu, nohy zkroucené vzhůru, včetně obrovského pavouka.
Taris klopýtla, když světlo utichalo a Ailine jí musela podepřít, jinak by tou námahou upadla. V doupěti se rozhostilo ticho, které přerušil unavený hlas: ,,Ehm, co se stalo?"
Zvedli hlavy a v mizícím světle zahlédli Emalfa, který se houpal obalený v síti, přímo nad nimi.
Sotva si uvědomil, kde se nachází, teleportoval se na zem, vedle nich. Červený vlk ze sebe znechuceně snažili setřást pavučiny a pak se na ně ušklíbl. ,,Díky za záchranu. Ten pavouk mě unesl, zrovna když jsem našel drahokam"
,,Měli bychom si trochu odpočinout," poznamenala Asira. Taris nebyla jediná, která potřebovala nabrat síly.

Trochu se najedli ze zásob, které stále měli sebou a rozhodli se trochu prospat. Emalf se nabídl, že bude držet hlídku, jelikož měl o něco více spánku než oni, v pavoučí síti.
A tak sám, v naprosté tmě, hlídal své přátele.

Když zase vyrazili, panovalo mezi nimi nepříjemné ticho. Rychle přešli doupě směrem, kterým jim ukazovali drahokamy a brzo narazili na stejnou chodbu, ze které před chvílí vyšli.
,,Proč mám takový pocit, že naše cesta bude brzo u konce?" Zeptala se Asira.
Nikdo jí neodpověděl.
K jejich nesmírnému zoufalství, zklamání a zmatení, narazili na slepou uličku. Přesněji se ocitli před šedou, obyčejnou stěnou. Skoro se neuvědomovali, že tu bylo více světla, zajímalo je spíš, co budou dělat. A drahokamy ukazovali tam tím směrem.
,,Možná to máme zničit," navrhl Emalf, když v tom v uších uslyšeli sytý hlas: ,,Na to ani nemysli!"
Automaticky se skrčili.
,,Kdo to byl?" Zeptal se Sirres.
,,Před vámi," poradil jim hlas. Oni neviděli nic, než tu stěnu.
,,Odkdy stěny mluví?" Nechápala Taris nedůvěřivě.
,,Jsi snad odborník na magické věci? Proč by ti stěna nemohla mluvit?!" Vykřikl hlas.
Emalf si pro sebe zamumlal: ,,A taky je dost kousavá"
,,Jestli budete chtít projít, musíte odpovědět správně na hádanky," řekla ctihodná paní Stěna.
Vyvolení se po sobě nevěřícně podívali.
,,A několik připomínek! Každému z vás dám jednu hádanku, nikdo mu nesmí radit, jinak vás nepustím. Pokud někdo odpoví špatně, také vás nepustím, záleží, jestli se slituji!" Poznamenala Stěna důležitě.
,,Ale my musíme zachránit Eldiaru!" Zavrčela Taris. ,,I kdybysme to neuhodli, musíte nás pustit! Je to náš úkol"
,,Pravidla nejdou měnit!" Zavrčela Stěna. ,,Tebe si budu pamatovat"
Taris si odfrkla, ale dál se s ní nepřela.
,,Ailine, první hádáš ty" řekla Stěna.
Oslovená jen bezeslova přikývla.
,,Nikdo ho nikdy neviděl, a přesto je často kolem nás. Někteří jej milují, někteří jej nenávidí, a když vyslovíš jeho jméno tak ho zabiješ. Co je to?"
Ailine chvíli přemýšlela, ale nemusela dlouho. Tohle byla přesně otázka pro ní. ,,Ticho"
,,Správně!" Zajásala Stěna. ,,Teď ty, Asiro. Roste to výš a výš, ale růst to přesto nevidíš. Uhodneš co to je?"
Asira měla pocit, že jí Stěna úmyslně dala jednoduší hádanku, protože tuhle slýchávala docela často. ,,Je to hora. Když k ní jdeš, tak se zdá že stále roste výš a výš"
,,Skvěle," řekla Stěna. ,,Teď ty, Sirresi. V místnosti je deset vlků. Vejdeš dovnitř a zabiješ šest z nich.
Otázka je, kolik osob nakonec zůstane v místnosti"
Sirres nepřemýšlel dlouho, tohle bylo snadné. ,,V místnosti zůstane pět vlků.
Čtyři z původních deseti které jsem nezabil a pátý jsem já sám"
Kdyby mohla Stěna přikývnout, udělala by to. ,,Dobře. Emalfe... Zoufalá princezna pláče a naříká: ,Mám mládě asi skočím z věže'. Kdo je otec mláděte?"
Tentokrát trvala Emalfovi odpověď déle, neustále si jí říkal v hlavě, až mu to došlo. ,,No jasně," ušklíbl se. ,,Princezna to sama řekla. ,Mám mládě asi s kočím z věže' "
,,Bravo," řekla Stěna a pak se uchechtla. ,,Pro tebe, Taris, si vymyslím něco těžkého"
Zlatá vlčice nehnula ani brvou.
,,Pískem klidně cupitá, ocas netrpělivě kmitá. Jak bič švihne vzduchem, a ty se staneš duchem. Co je to?" Zeptala se Stěna s vítězoslavným tónem v hlase. Možná znala jejich jména, ale očividně ne to, odkud pochází. Tohle bylo pro Taris až moc jednoduché.
,,Štír," odpověděla bez zaváhání a Stěna vydala zvuk, podobný povzdechu. ,,Tak dobrá" zabručela, pak se ozval skřípot, a stěna před nimi se začala odsunovat.
Zahlédli modré světlo a oni omámeně vstoupili dovnitř. Stěna se za nimi zase zavřela.

Nevěděli, čemu jako první věnovat pozornost, protože malá jeskyně, ve které se ocitly, byla úchvatná. Nebyla moc velká a měla kulatý tvar.
Ze stropu rostly jasně modré krystaly, které zalévali jeskyni stejně barevným světlem. Uprostřed se nacházela kulatá, tyrkysově modrá tůňka, jejíž voda zářila. Okolo jezírka rostly nádherné, neobvyklé rostliny, s černými listy a svítícími květy. Všechno to tady tak nějak zářilo.
Ailine okamžitě poznala, že tady se nenachází nic jiného než dobro. Nebyla tu ani špetka zla. Dokonce i Stíny byli matné, skoro by si jich nevšimla.
Ale to byla její poslední, volná myšlenka. Jejího vědomí-a vědomí všech ostatních-se zmocnil někdo jiný. Říkal jim, co mají dělat.
Nahlédněte do Jezírka pravdy. Až uvidíte vše důležité, vhoďte drahokamy do vody...
Hlasy utichl a oni zase nad sebou měli kontrolu.
,,Co to bylo?" Vydechl Emalf.
,,Nevím, ale nelíbilo se mi to," odpověděl Sirres.
,,Mě ano" ozvala se Ailine. ,,Bylo to tak čisté, tak dobré, tak..." Jiné.
,,Měli bysme udělat to, co nám řekl, ne?" Zeptala se Asira. ,,Pro případ, že by se něco stalo... Mám vás ráda" usmála se.
Taris přikývla. ,,I já vás"
,,Já taky!" Ozval se Emalf.
,,I já," přidala se Ailine.
Všichni se otočili na Sirrese, který se k jejich ohromení zazubil. ,,Ale, já vás přece taky!" Pak zvážněl. ,,Jdeme na to"
Všech pět, naráz pohlédlo do tyrkysově modrého jezírka, na jehož hladině se nacházeli malé vlnky. Místo toho, aby viděli svůj odraz, spatřili budoucnost. Každý viděl něco jiného.
Asira viděla samu sebe po boku se Sirresem, prozkoumávali Prales, věřili si, byli... Spolu. A viděla svět bez Alfa vlků. Sirres viděl to samé, ale nakonci spatřil mrtvou Alesiru, což mu dodalo pocit, že jeho cesta je ukončena.
Emalf viděl jeho mnohem delší cestu, než se dopracoval k lásce Dcery krve. Bylo to hodně složité, ale zažili spolu nejedno dobrodružství, i mimo Eldiaru.
Taris se ke svému překvapení viděla po boku Nizara, jako královna. Sledovala zlatooranžová vlčata s hrdým, láskyplným výrazem.
Ailine se stala družkou Věštce! Nebylo to nic tak oslňujícího, jako dobrodružství Emalfa, nebo trůn Taris, ale jí stačilo i jen to, že jí konečně někdo na světě, má rád.
Když vize zmizeli, podívali se na sebe v domnění, že svět bude lepší.
Pak opatrně vhodili drahokamy do vody a svět vybuchl v barevném světle.