Eldiara: Lovci stínů✓

35.Drak a opuštěné město

,,Je to už dávno, kdy jsem naposledy kráčela Lávovou zemí," poznamenala Dcera krve nepřítomně, zatímco mířili k Misidiru. Emalf měl pocit, že tentokrát jdou správně, jelikož ho tím směrem něco přitahovalo.
Podíval se na Dceru krve, a váhal, jestli má položit jednu otázku.
Nakonec se odhodlal. ,,Proč jsi se vlastně přidala k Lovcům stínů?"
Dcera krve se na něj prudce obrátila. ,,Čekáš, že ti to řeknu? Vždyť se sotva známe," ušklíbla se, ale pod tou maskou byl strach a smutek.
Emalf by jindy naléhal, ale u ní nestačili jen lichotky a jeho vzhled. Takže radši mlčel.
,,Podívej," zašeptala Dcera krve najednou, a zastavila se.
Emalf, který se věnoval svým myšlenkám a ne okolí, se na ní zmateně podíval, v obavě že spatřila něco nebezpečného.
Přímo před nimi se nacházelo stádo Cavaliu, čili Ohnivých koní.
,,No páni," vydechl Emalf. Spatřit je, byla vzácnost, málokdy je někdo viděl.
Jednalo se o koně, kterým se po srsti přelévaly červené a oranžové barvy, jako plameny ohně, které měli místo hřívy a ocasu.
Bylo jich aspoň patnáct, všichni poklidně postávali a Emalf si dokonce všiml dvou hříbat, pobíhajících kolem.
,,To by mi doma nikdy neuvěřili," poznamenal.
Dcera krve se ušklíbla, ale pak nahlas zauvažovala: ,,Jak se kolem nich dostaneme, aniž bysme je vyplašili?"
,,Prostě si to obejdeme," pokrčil Emalf rameny a nevěděl, proč z toho dělá takovou vědu.
,,Kolik toho víš o Cavaliech?" Zeptala se ho Dcera krve.
,,Hm, nic moc," přiznal Emalf, a Dcera krve přikývla. ,,Jde to vidět. Pokud je vyplašíme, zaútočí, a to nechceme"
Emalf se zašklebil a zase se podíval na Ohnivé koně, jejichž hříva vydávala jasné světlo.
,,Prostě je obejdeme," zopakoval Emalf. ,,A dost daleko od nich"
Dcera krve si povzdechla. ,,Nemáme čas se zdržovat," zavrčela a Emalf se zamračil. ,,Proč tak spěcháš? To máme nějaký časový limit na záchranu světa, o kterém nám nikdo neřekl?"
Dcera krve se chystala odpovědět, když v tom se ozval ohromující řev, až se jim zatřásla půda pod nohama.
Emalf si ulevil ostrými nadávkami, ale neměl čas obohatit slovník Dcery krve o několik nových slov, jelikož ta vykřikla: ,,UTEČ!"
Emalf se zmateně rozhlédl po okolí, nechápal co Dceru krve tak rozrušilo, ale neopovážil se jí odporovat. Ať už se dělo cokoliv, řev vyplašil očividně i Cavalie, kterým ze zad vyšlehli plameny a rozběhli se pryč.
Emalf mezitím vyrazil za Dcerou krve, která už utíkala k menšímu kopci, ve kterém spatřila sotva viditelnou jeskyni.
Protáhla se otvorem a Emalf jí okamžitě následoval. Bylo tu těsno, že se tu sotva vešli a úplná tma.
,,Co-" zeptal se Emalf, ale Dcera krve ho ostře přerušila.
Emalf viděl, jak stříhá ušima, a brzy i on uslyšel rytmický tlukot.
Skoro ani nedýchal, ačkoliv nevěděl proč.
Když se Dcera krve konečně uvolnila, tiše se zeptal: ,,Proč jsme tak utíkali?"
,,To byl Sopečný drak," vysvětlila Dcera krve a Emalf se na ní nevěřícně podíval. ,,Vždyť to je jen báchorka!" Namítl. V Lávové zemi byl jeden z nejoblíbenějších příběhů ten o Sopečném drakovi, který podle svého jména, hnízdí v nitru sopky.
,,Není," zavrtěla Dcera krve. ,,Do nějaké doby spal, ale s příchodem Alfa vlků se probudil. A stejně tak mnoho jiných bytostí v různých částech země. Pokud se probudil Sopečný drak, určitě jsou čilí i Lesní drak, Mrazivý drak a Písečný drak"
,,No to si děláš srandu," ulevil si Emalf. Draci? Eldiara byla podivuhodná země, která skrývala více tajemství, než se vlkům zdálo, ale draci byli moc i na ně.
,,Měli bychom pokračovat v cestě," řekla po nějaké době mlčení Dcera krve a Emalf tedy vyšel ven.
Rozhlédl se po obloze v naději, že spatří někde toho draka, ale kromě temných mraků neviděl vůbec nic.

Taris a Paní sněhu zrovna procházeli menším městem Bigarem, s úmyslem, najít nějakého léčitele, který by pomohl Paní sněhu. Její rána výrazně změnila jejich plány, původně se nechtěli nikde zastavovat, a už vůbec ne vkročit do měst, kde se to hemží Alfa vlky.
Tady to ale bylo něco jiného.
,,Proč je tu takové ticho?" Nechápala Taris a neustále se ostražitě rozhlížela. Na ulicích neviděli ani živáčka, domy byli opuštěné a ve vzduchu se vznášel pach smrti.
Letmo se podívala na Paní sněhu, která těžce oddechovala námahou, a nevypadala, že by mohla ujít cestu do Igosu.
Taris potřásla hlavou a uvažovala, co by měli dělat. Možná je to past, a brzy na ně ze všech uliček vyskočí Alfa vlci, které Anira předem upozornila, že tudy budou pravděpodobně procházet Vyvolená s jednou z vůdců Lovců stínů. A nebo to mělo úplně jiný důvod, například vyhlazení města Alfa vlky, což by nebylo zase tak neobvyklé.
Tyhle myšlenky, přinutili Taris uvažovat úplně o jiném tématu. I kdyby zachránili Eldiaru, už nikdy nebude taková jako dřív. Za jejich vlády zemřelo až moc vlků, Alfa vlci pozměnili moc věcí na to, aby se to dalo jen tak zapomenout.
Klopýtnutí Paní sněhu přinutilo Taris, vrátit se zpět do reality.
,,Musíme sehnat pomoc," řekla Taris, ale neodvážila se křičet přes celé město.
Páni sněhu se na ní podívala výrazem, který říkal: Ne, vážně?
,,Stůjte," ozval se najednou za nimi chladný hlas, a oni se prudce zastavili. Taris si vynadala, že nedávala pozor a nevšimla si, že se k nim někdo blíží.
Už se ale nedalo nic dělat, tak se otočila, aby spatřila vlastníka hlasu.
Jednalo se o mladého vlka, se srstí barvy písku a sytě modrýma očima. Na těle měl spoustu jizev a kolem krku zdobený, hnědý šátek.
Taris přimhouřila oči. Vypadal jako přesně ten typ, který zná Poušť skrz na skrz.
Za ním stálo tiše několik dalších vlků, očividně čekajících na další rozkazy.
,,Kdo jste?" Vyštěkl vlk, a zasypal je dalším přívalem otázek: ,,Co tu děláte a co tu chcete? Pracujete pro Alfa vlky?"
Taris zarytě mlčela, a mlčela by klidně ještě dlouho, ale uvědomovala si zranění Paní sněhu, a tak neochotně řekla: ,,Cestujeme do Igosu. A jestli pracujeme pro Alfa vlky? To sotva. Měla bych se spíš zeptat já vás"
Byla docela ironie, že si ten vlk myslel o Vyvolené-která má zachránit Eldiaru právě před Alfa vlky-a o jedné z vůdců odpůrců, že pro ně pracují.
,,My jsme pozůstalí, kteří přežili nájezd Alfa vlků," odpověděl vlk stručně a přimhouřil oči. ,,Ale neodpověděla jsi mi na první otázku. Co jste zač?"
Taris se ušklíbla. ,,Čekáš že ti to řeknu, sotva tě potkám?" Řekla, ale pak zvážněla. ,,Tady, ehm, Kita," rychle si vymyslela nějaké jméno. ,,Je zraněná a potřebuje pomoc. Pokud jí vyléčíte zranění, řekneme vám, kdo jsme"
Vlk se na ní nedůvěřivě díval, ale pak vydal nějaký signál, který Taris nepostřehla, a kupředu přistoupili dva bledě modří vlci.
,,To jsou Adir a Rida, sourozenci a nejlepší léčitelé, které máte momentálně k dispozici," představil je ten vlk, a oba dva přišli k Paní sněhu. Ta je sledovala podezíravým pohledem, ale když začali léčit její ránu, Taris se trochu uvolnila.
Ten vlk, který tady tomu očividně velel, si jí odvedl stranou, ačkoliv měla Taris stále na dohled Paní sněhu, a měřil si jí jasně modrýma očima, které na jeho světlé srsti skoro svítili.
,,Já jsem Tirath, současný velitel přeživších z Bigaru," představil se okázale. ,,A kdo jste vy?"
Taris se na něj naprosto klidně dívala, když mluvila, její hlas ani jednou nezakolísal: ,,Kdybych ti to prozradila a Alfa vlci by vás později přinutili o nás něco říct, ohrozila bych tím osud celé Eldiary"
,,Neříkej mi, že ty a tvá společnice jste tak důležité," poznamenal Tirath, a Taris nyní byla vděčná, že si Paní sněhu raději zakryla bílé fleky.
,,Ani nevíš jak," odpověděla.