Void

Oči, ze kterých mrazí

Scott

Uběhly dva dny od okamžiku, kdy jsme s ostatními zničili Nogitsune, který posedl Stilese. I přes námitky mámy a sheriffa, se Stiles rozhodl jít dnes do školy, i když očividně nebyl ve své kůži. Nemohl jsem si nevšimnout těch blackoutů. Jednu minutu se soustředil na učivo a psal si poznámky, další však jeho oči hleděly do neznáma a jeho ruka volně visela nad papírem.
„Kámo, jsi v pohodě?" Zeptal jsem se a jemně se dotkl jeho ruky. Byla úplně ledová.
„Jo. Promiň. Jenom jsem se zamyslel." Řekl a zadíval se na mě těma očima bez výrazu.
Potom se, ale otočil. Snažil jsem se taktéž vrátit k svým poznámkám a ono by to i fungovalo, kdybych si nevšiml něčeho divného. Psal do sloupců a vůbec ne anglicky. Nebylo pochyb. Byla to japonština. Zdálo se, že si všiml mého pohledu a tak otočil list a začal psát normálně - anglicky. Zamračil jsem se. Měl jsem zlé tušení. Velmi zlé. Zazvonilo. Měli jsme mít lacrossový trénink. Vyrazil k šatnám, aniž by se mnou promluvil jediné slovo. Tohle se mu nepodobalo.
Začali jsme s tréninkem. Celou dobu mi přišel trochu mimo. Jako by hře vůbec nevěnoval pozornost. V pauze jsem šel pro svůj telefon a chtěl jsem napsat Deatonovi. Sotva jsem však vzal do ruky mobil, naskočila mi husí kůže. Cítil jsem to. Cítil jsem jeho pohled v zádech. Ten nepříjemný pocit ustal, až když se otočil. Co to mělo znamenat?
Říkal jsi, že Kira jednoho probodla. Objevilo se na displeji.
Ano, probodla. Ale v ten den jsme si byli tak jistí, že to byl ten správný. Viděl jsem mouchu, jak vylétla ven. Viděl jsem, jak ji Isaac polapil do schránky s triskelou. Je, ale pravda, že v ten okamžik Stiles málem zemřel.
Přiveď ho na kliniku. Hned. Napsal Deaton.
Zavřel jsem oči a zhluboka se nadechl. Pokud by to byl Stiles, v klidu by se mnou šel kamkoliv. Byl jsem si, ale jistý.. na sedmdesát procent jistý, že jsme udělali něco špatně a tohle není Stiles. Sevřelo se mi hrdlo a ztěžka jsem polkl. Z nějakého důvodu jsem se bál s ním mluvit.
„Deaton tě chce vidět. Nejsem si úplně jistý proč, ale psal, že je to důležité." Řekl jsem mu, když jsem vracel telefon zpět.
Seděl na lavičce a momentálně se na mě zvědavě díval.
„Coach nás nebude mít rád, pokud zdrhneme." Usmál se a zajiskřilo mu v očích.
Trochu jsem si oddechl. Tohle se blížilo jeho normálnímu chování.
„Jeden trénink oželí." Řekl jsem a zvedl se.
Přišli jsme k jeho Jeepu a nasedli. Vyjel směrem k veterině. Měl jsem však pocit, jako by mě sledoval. Letmo jsem se podíval do zpětného zrcátka a můj pohled se setkal s tím jeho. Usmál se. Znovu mě zamrazilo.
„Takže jsi na to přišel, huh?" Řekl najednou tiše.
„Ty nejsi Stiles." Zavrčel jsem a moje oči zrudly. Už mi to bylo jasné. Ten den jsme udělali chybu.
Zasmál se a prudce zabrzdil před klinikou. „Ano... I ne.. Můj milý Scotty, měl by ses vážně naučit nedůvěře k liškám."
„Na to on má mě." Ozvalo se za ním.
Až teď jsem si všiml, že dveře na straně řidiče byly otevřené. Veterinář zabodl jehlu překvapenému Stilesovi do žíly na krku. Krátce na to Stiles ztratil vědomí.
„Měl jsi vidět ty jeho oči.. Z toho pohledu mrazí!" Vyhrkl jsem vyděšeně.
„Měl bys spíš přemýšlet, co s ním uděláme. Tohle totiž není Stiles." Podotkl Deaton. Věděl jsem to. Věděl jsem, že to není on.
„Pomoz mi s ním." Řekl Deaton a začal tahat jeho bezvadné tělo ven z Jeepu...
V tom okamžiku zazvonil můj budík a já vyděšeně vykřikl. Moje srdce uhánělo jako o závod a já se ohnal rukou, abych ten krám umlčel.
„Noční můra..?" Zašeptal jsem.
Tak trochu se mi ulevilo, že to, co jsem viděl, nebylo skutečné, ale byl to výplod mé fantazie.
Při pohledu na displej telefonu jsem se, ale zděsil. Bylo tam dvacet zmeškaných hovorů a u všech bylo jen jedno jméno - Stiles.