Void

Pálení

Z pohledu Stilese

Probudil jsem se s velkým palením v krku. Bylo to, jako by tam někdo založil požár. Natáhl jsem se pro sklenici vody, kterou jsem měl na nočním stolku a hltavě jsem pil studenou tekutinu, která v ní byla.
I tak to, ale nezabralo. Ta žízeň jako by nešla uhasit. Naštvaně jsem třísknul sklenicí o zeď, kde se rozbila na střepy. Roztřásl jsem se.
„To není možné... To není možné.." Mumlal jsem.
Moje hlava neuvěřitelně bolela, jako by mi do ní někdo zarazil šroubovák.
Řekl jsem si, že se potřebuju nadechnout čerstvého vzduchu. Navíc mi psal Scott. Chtěl, abych přišel ke zvířecí klinice. Vzal jsem tedy Jeep a jel tam. Stál v dešti přede dveřmi s jedním z mých klíčů v ruce.
„Zabil jsi ho?" Zeptal se s ublíženým výrazem v obličeji.
Věděl jsem, že mluví o Donovanovi. Někdo mu musel dát informace. Neměl jsem tušení, kdo.
„Myslíš, že jsem měl na výběr?" Zeptal jsem se.
„Vždy je jiná -"
„Já nemůžu udělat to, co ty. A vím, co bys udělal. Nejspíš bys něco vymyslel. Hold někteří z nás musí dělat chyby. Někteří z nás možná občas musí mít trochu víc krvavé ruce. Někteří z nás jsou lidé!" Křičel jsem.
Vřelo to ve mně, ale tušil jsem, že to není jen vztekem. Bylo to, jako by se něco ve mně probouzelo. Kousl jsem se do rtu. Ta žízeň, teď už vlastně i hlad.. Bylo to silnější, než kdy dřív.
„Vždycky je jiná možnost."
S tím za sebou zavřel dveře kliniky a nechal mě stát samotného v dešti. Dotkl jsem se krku, jako bych doufal, že to dokáže zmírnit to pálení.
Vklouzl jsem zpět do Jeepu a vydal se na cestu domů. Po chvíli jsem, ale zastavil u krajnice v opuštěné části Beacon Hills a vypotácel se ven z auta. Opřel jsem se o kapotu a položil hlavu na studený kov. Začalo to velmi bolet a to jsem, ani nevěděl, co se to se mnou děje. Slyšel jsem, jak kousek za mnou zastavilo auto. Někdo z něj vyšel a vyrazil ke mně rychlým krokem.
„Hej! Jste v pořádku?" Ozval se mužský hlas.
Jdi ode mě! Je to velmi nebezpečné! Křičela moje mysl. Nebyl jsem ale schopný to říct nahlas. Muž se dotkl mého ramene.
„Jste -"
V tom okamžiku jsem nad sebou ztratil kontrolu a zubama mu rozerval hrdlo. Vytrhl jsem kus masa a hladově ho spolkl. Bylo lahodné. Skoro, jako když máma pekla. Slyšel jsem z auta ženský křik, což upoutalo mou pozornost a já se bleskově přesunul k ní. To šťavnaté maso. Ta lahodná rudá tekutina, plnící má ústa.
„Vidím, že ses nám pěkně rozjel." Ozvalo se za mnou. Ten hlas jsem znal. On byl ten poslední, koho bych tu čekal.
„Tak trochu jsem doufal, že tvoje první oběť bude Scott, ale tohle mi stačí."
Zavrčel jsem.
„Uklidni se. Nechci tě zabít. Vlastně tě chci ve smečce, Stilesi."
Přede mnou stál s podlým úsměvem na tváři vlkodlak, vlastně chiméra, kterou jsem nesnášel. Procedil jsem vzduch mezi zuby.
„Hádám, že za to, co se ze mě stalo jsi zodpovědný ty. Je to tak, že? Theo.."