Void

Zjištění

Z pohledu Scotta

Přišel jsem z venku. Často jsem si chodil po ránu, než jsem šel do školy, zaběhat. Máma seděla v kuchyni u stolu a něco držela v ruce. Obešel jsem ji. Byl to telefon. To by nebylo nic zvláštního, kdyby neseděla a nezírala do prázdna. Podíval jsem se po hodinách. Už měla být dávno v práci.
„Stalo se něco?“ Zeptal jsem se.
„Doktor Thompson.. Přes noc zmizel.. Beze stopy.“ Řekla, potřásla hlavou a odložila telefon.
„Mami, to není možné.“ Zamračil jsem se. „Vždycky je nějaká stopa. A co ostatní lékaři?“
„V noci jich u recepce moc není.“ Zavrtěla hlavou máma. „Až nad ránem si všimli, že je pryč.“
Dotkl jsem se její ruky. „Po škole tam s ostatními zajdu. Pokusíme se něco zjistit, dobře?“
Přikývla. Znala toho lékaře už pár let. Byli dobří přátelé. Nebylo divu, že ji to vzalo.
Zabalil jsem si svačinu, vzal do ruky batoh a uháněl k motorce. Potřeboval jsem se co nejrychleji dostat do školy. Věděl o tom Stiles? Věděl o tom sheriff Stilinski? Potom mi došlo, že ze Stilese nic nedostanu. Od toho dne mi ani nenapsal. Dokonce nechodil do školy. Jeho táta mi psal. Měl o něj strach. Bylo mu jedno, jestli se jeho prospěch zhorší, nebo jestli bude mít snížený stupeň z chování. Chtěl jenom, aby se Stiles vrátil domů. Totéž jsem chtěl i já. Když jsem jel kolem nemocnice, zavanul ke mně jeho pach. Zpomalil jsem a ohlédl se. Rozhodně to byl Stilesův pach, i když už to muselo být několik hodin, co tu byl. Ty chemosignály mě děsily. Vztek. Strach. Hlad. Znechucení. Obavy. To vše propletené se zvláštním typem radosti. Hráblo mu? Nebo chemosignály lhaly?
Zavrtěl jsem hlavou a jel ke škole, kde jsem málem sletěl z motorky. Byl tady. Právě vystoupil ze svého auta a zavíral dveře. Naše oči se setkaly. Uhnul pohledem. Proč? Stalo se snad něco? Cítil jsem z něj rozrušení smíšené se strachem. Proč?
Zastavil jsem a slezl. Sundal jsem si přilbu a pověsil ji na řídítka. Potom jsem se otočil zpět k Jeepu. Byl pryč. Vyhýbal se mi snad? Rozhlédl jsem se. Už byl téměř u školy. Běžel jsem za ním.
„Stilesi? Hej! Můžeš zpomalit?“ Volal jsem za ním.
Ani se neotočil a prošel dveřmi. Něco se muselo stát. Ve třídě jsem zamířil na své obvyklé místo vedle něj. Posadil jsem se. Díval se před sebe a nepřítomně obracel popisku v prstech.
„Stalo se něco?“ Zeptal jsem se.
Žádná odpověď.
„Stilesi, já to cítím. Něco je špatně. Souvisí to s tím, že jsi na několik dní zmizel? Tvůj táta má o tebe strach. Od toho dne jsi prý nepřišel domů.“ Řekl jsem.
Pohyb jeho ruky ustal. Ozval se zvuk kroucení kovu. Pootevřel jsem pusu. Levou rukou ohnul trubku nohy u lavice.
„Nechci se o tom bavit.“ Řekl.
„Jsi nadpřirozená bytost?“ Zeptal jsem se s pohledem upřeným na pokroucenou trubku.
„Do toho ti nic není.“ Zavrčel.
Dotkl se ramene a promnul si ho. Opatrně jsem nakouknul. Měl tam kožní štěp. Úplně jako..
„Kdy se to stalo?“ Zeptal jsem se.
„Scotte, do toho ti nic není..“
Cítil jsem to. Začínaly mu ujíždět nervy. Pokud byl to, co jsem si myslel, nebylo by moc dobré ho vyprovokovat. Mohl by zmasakrovat celou třídu.
„To Donovan, že?“ Zeptal jsem se. „Kousnul tě..“
Začal klepat prsty o stůl. Snažil se ovládat. Sebekontrola mu nejspíš dělala problémy.
„Takže to, co mi řekl Theo je pravda, jo? Masakr v nemocnici, ze kterého se vyklubalo záhadné zmizení jednoho ze zaměstnanců..“ Řekl jsem.
Jeho prsty se zastavily ve vzduchu a on se ke mně otočil.
„Theo měl podezření, že by to mohla být tvoje práce. Ztratil jsi kontrolu, že? Udělal jsi to? Tu nejodpornější věc? To totiž může udělat jen jedna bytost. Jenom mi dovol jednu otázku.. Co jsi udělal se zbytky?“ Zeptal jsem se.
Ohrnul ret a zavrčel. Snažil jsem se zůstat v klidu, ale moc to nešlo, když jsem uviděl krev na jeho špičatých zubech.
Byla to pravda. Udělal to on.
„Jsi wendigo, že?“