Void

Stiles vs Donovan

Stiles
Opravoval jsem část motoru svého Jeepu, zaparkovaného u školy. Používal jsem lepící pásku, jelikož to byla jediná věc, která to dokázala spravit.
V tom mě, ale něco chytilo za rameno a v tom okamžiku mnou projela neuvěřitelná bolest, která mě donutila vykřiknout. 
Začal jsem s osobou za mnou bojovat a zároveň jsem se pokoušel natáhnout pro klíč, který jsem měl položený na motoru, za účelem použít ho jako zbraň. Konečně se mi podařilo jej chytit a já se ohnal po tom týpkovi, co mě napadl. Cítil jsem, jak jej nástroj zasáhl. Stačilo to na to, abych se mu vymanil a rozběhl se ke škole - místu, kde jsem doufal, že se skryju tak, aby mě nenašel. Nevím, co mi udělal s tím ramenem, ale zatraceně to bolelo.
Vběhl jsem do školy a odemkl si dveře od knihovny. Přišlo mi to logické - pokud nemá kartu, nedostane se tam. Skryl jsem se za jedním regálem vzadu a pokoušel se uklidnit, aby nepoznal, kde jsem, jelikož se ozvalo další pípnutí snímacího zařízení, což muselo znamenat jediné - on má kartu taky.
Zřetelně jsem slyšel kroky, které vešly do knihovny. I tak jsem doufal.. Doufal jsem, že si mě nevšiml, otočí se a odejde, i když to bylo velmi nepravděpodobné.
V tom mi začal zvonit telefon. Všiml jsem si, že jej nemám u sebe.
„Upustil jsi telefon.“ Řekl on, když se procházel jen kousek přede mnou.
Zavřel jsem oči a snažil se zachovat klid. Nemohl jsem se nechat vytočit.
„Malia píše. Mám jí odpovědět?“ Zeptal se.
„Ty ve skutečnosti nevíš, kdo jsem, že, Stilesi?“ Zeptal se on. „Možná jsi slyšel o mém otci. Řekl ti o něm tvůj táta? Řekl ti někdy o době, kdy byl šerif Stilinski ještě strážník a jak jeho partner uvízl v přestřelce?!“
Teď už křičel. Zdálo se, že vážně netušil, kde jsem.
„Řekl ti, že mému tátovi kulka rozdrtila devátý obratel? Že mu prošla skrz míchu? Víš co to znamená? “
Viděl jsem, jak se rozhlíží, zatímco se mě snaží psychicky zlomit.
„Že všechno od jeho pasu je nepoužitelné. A nejen jeho nohy.“
Povzdechl jsem si a skousl spodní ret. Už jsem toho začínal mít dost. Sklonil jsem hlavu a přešlápl.
„Vsadím se, že ti něco z toho řekl. Ale vsadím se, že vynechal tu část, kde seděl v autě a volal o posily, zatímco tam můj táta šel sám. Řekl ti, že se moc bál, že byl velký slaboch na to, aby šel za ním? Říká svému slabošskému synovi o svých selháních?“ Ptal se.
Bylo mi z něj na nic.
„O tom, jak svého parťáka dostal po zbytek života na kolečkové křeslo?“
Přikrčil jsem se a pozoroval ho, jak jde po schodech nahoru. Tušil jsem, že tohle byla moje jediná možnost zmizet a tak jsem se pomalu dal do pohybu. V tom mě, ale něco chytilo zezadu za rameno a strhlo mě to na polici za mnou. Věděl jsem, že je to on. Přirazil mě na lešení před námi a já mu dal ránu loktem do obličeje, abych se osvobodil. Spadl na zem a zasyčel bolestí. Rychle jsem začal šplhat nahoru. Věděl jsem, že nemám moc času a že jsem ho tímhle naštval ještě víc. Vrhl se za mnou, omotal mi ruku kolem nohy a potáhl. Jen silou paží jsem se držel na lešení.
„Neboj se, Stilesi, nezabiju tě. Jenom sním tvoje nohy..“ Řekl.
Podíval jsem se dolů. Jeho oči se změnily. Byly úplně bílé a cenil na mě špičaté zuby.
Zoufale jsem se snažil dostat nahoru na lešení a pak jsem to uviděl. Možnost, jak získat víc času. Jak ho setřást. Nahoře byl maličký železný kolík, který držel lešení pohromadě. Pokud za něj zatáhnu.. Snažil jsem se na něj dosáhnout, zatímco mě on táhl dolů. Chyběl mi jen maličký kousíček.. Konečně jsem jej chytil a vytrhl ven. V tom okamžiku se část lešení zřítila dolů. Cítil jsem, že Donovan už mě nedrží, ale zároveň jsem zděšeně poslouchal bolestné chrčení. Otočil jsem se a podíval se dolů. Byl na zemi pode mnou, kašlal krev a jedna z trubek mu procházela hrudí. Slezl jsem z lešení a šel k němu. Tohle jsem nechtěl. Chtěl jsem se pokusit tu trubku vytáhnout z jeho těla ven. Jeho oči se setkaly s mýma. O vteřinu později vykrvácel. Jeho krev se však začala mísit s něčím šedým, co jsem nepoznával.
Začal jsem volat na tísňovou linku z knihovního telefonu. Nebyl jsem, ale schopný nic říct. Zjistili, odkud volám a řekli, že pošlou hlídku. Zavěsil jsem. Roztřesenou rukou jsem si od něj vzal svůj telefon. Volala Malia. Ignoroval jsem to.
Vyběhl jsem ze školy ven a rychle opravil Jeep. Děsila mě krev na mých rukách. Po nastartování jsem vypnul světla a zajel co nejvíc dozadu. Sledoval jsem, co se bude dít. Policistka vešla do školy a když po chvíli vyšla ven, slyšel jsem, díky radiostanici v mém autě, že to byl prankcall. Když jsem se potom šel podívat do knihovny, tělo bylo pryč a krev nikde. To jsem si, aspoň myslel, dokud jsem se nedotkl lešení. Na mých prstech byla čerstvá krev.