Void

Monstrum Část 2

Pozn. autora: Pozor!! Není pro slabé povahy!!
Theo se usmál. „Chceš ho? Dám ti ho. Vlastně jsem přesně to měl v plánu."
„V tom případě jsem celý tvůj." Řekl jsem sarkasticky a rozhodil rukama.
„Jeď domů. Myslím, že otec tě bude hledat. Zítra se sejdeme ve škole." Řekl.
Odešel jsem pryč od mrtvol. Ať si to uklidí sám. Stejně je za to zodpovědný.
Máš hlad, že? Co kdybychom ho ukojili, Stilesi..
Chytil jsem se za spánek. To bolelo. Rozhodl jsem se ten hlas ignorovat. Šel jsem potemnělou ulicí. Auto jsem nechal tam. Nebylo by bezpečné, jet do města v mém stavu.
Najednou jsem ucítil příjemnou vůni. Zakručelo mi v břiše. Bylo to, jako když máma, v mém případě spíš táta, vaří. Moje oči začaly hledat zdroj. Šlo to z budovy. Z nemocnice.
Tiše jsem vklouzl dovnitř a přišel k informačnímu pultu, kde byl nějaký mladý lékař. Nádherně voněl.
„Zdravím.." Řekl jsem.
„Co potřebujete?" Zeptal se on.
„Jídlo.."
Skočil jsem přes pult a přirazil ho ke zdi. Moje rty se přisály na jeho, takže to vypadalo, jako bych ho líbal, ale..
Můj jazyk vtrhl do jeho pusy a omotal se kolem toho jeho. Než stihl cokoliv udělat, chytil jsem ho svými ostrými zuby a vytrhl ho ven. Překryl jsem mu pusu rukou, abych utlumil jeho výkřik, rozkousal jsem, spolkl lahodný kousek jeho těla a olízl si rty, pokryté jeho krví. Jeho maso chutnalo tak výborně a jeho krev byla tak příjemně teplá a jemná. Usmál jsem se a odhalil špičaté zuby.
„Pojďme někam, kde nás nikdo nebude rušit.." Zašeptal jsem. „Ale ještě předtím.. Odhalil jsem dlouhé drápy na své ruce a vrazil mu je do hrudníku. Za zvuku jeho křiku, který tlumila moje ruka, jsem vylomil ven jeho hrudní kost a začal ji okusovat.
„Upřímně doufám, že i tvoje vnitřnosti chutnají tak dobře." Usmál jsem se. Moje prsty přejížděly po jeho břiše a drápy rozřezávaly kůži a břišní stěnu, zatímco se moje zuby věnovaly pečlivému okousávání masa a kůže z jeho dolní čelisti. Nahmatal jsem něco měkkého a vytrhl to ven. Jeho oči se obrátily v sloup a on se přestal vzpírat. Svalil se do mé náruče, kde se chvíli cukal, ale pak jeho pohyb ustal.
„Ach, to už jsi zemřel? To je škoda. I tak si na tobě, ale rád pochutnám.." Usmál jsem se, vydloubl mu oči, které jsem si hodil jako cucavé bonbóny do pusy, vsunul prsty své ruky do nově vytvořených děr a táhl jej k márnici. Ještě větší úsměv na mé tváři, ale vykouzlilo to, když jsem viděl, jak se za ním tvoří velká čára krve a jak se za ním táhnou jeho střeva..