Void

Otevřené dveře

Okamžitě jsem vyletěl z postele a rychle se nachystal do školy. Ten sen co jsem měl.. Musela to být předzvěst. Něco zlého se mělo stát a co na tom bylo horší, ne mě, ale mému nejlepšímu příteli.
Sletěl jsem po schodech dolů, aniž bych zavolal na Isaaca, že už jdu. Dnes na to nebyl čas. Máma už byla v práci, takže jsem popadl klíče od motorky a vylétl ven. Co nejvyšší rychlostí jsem vyrazil ke škole. Celou dobu mě v hlavě hryzal červíček zlého tušení. Zastavil jsem před školou. Jeho Jeep už tam stál. Seděl v něm a když se naše oči střetly, viděl jsem, že jsou rudé od pláče.
Uhnul pohledem. Vyrazil jsem k němu. Něco se stalo. Určitě se mu něco stalo. Stiles nebyl žádná citlivka, takže jsem hádal, že to bude něco vážného.
„Ahoj.“ Řekl tiše, když jsem přišel k němu.
„Vypadáš příšerně.“ Řekl jsem popravdě. „Co se stalo?“
Potřásl hlavou. „Noční můra.“
Vystoupil z auta a zabouchl dveře. „Vzbudil jsem se s křikem. Táta mě držel a snažil se mě uklidnit. Má o mě strach.“
Chápal jsem to. I já jsem měl o něj strach. Poslední dobou větší než obvykle.
„Dveře jsou stále otevřené, co?“ Řekl jsem tiše. Moc lidí by to nechápalo, ale věděl jsem, že on bude. Když jsme se obětovali, abychom našli Nemeton, otevřeli jsme nechtěně dveře do svých myslí. Deaton řekl, že je musíme zavřít, ale jak máme udělat něco takového, když ani nevíme, co to je? Tehdy jsme vlastně umřeli!
„O čem byla ta noční můra?“ Zeptal jsem se, když jsme vykročili ke škole.
„Z prvu to začalo nevinně. Ty a já, normálně ve škole, až na to, že já nebyl já. Bylo to divný, vidět sám sebe ve snu. Byl to dvojitý sen. Zároveň s tím jsem totiž byl v tmavé místnosti s..“ Zarazil se a vhrkly mu slzy do očí. Nebyl schopný dokončit větu.
„Nogitsune, že?“ Zeptal jsem se.
Přikývl. Konejšivě jsem se dotkl jeho ramene. „Co bylo dál?“
„Pozoroval tě. Celou dobu. Psal do sešitu japonsky hádanku: Každý to má, ale nikdo to nemůže ztratit. Něco plánoval, ale nevím, co. Pak jste šli na lacrossový trénink. Byl celkem mimo, jelikož o tom nemá ani páru. Hrabal se v mých vzpomínkách, aby byl schopný aspoň trošku hrát a donutit tě myslet si, že jsem to já. Potom jste jeli na kliniku, kde ti řekl, že jste mě zabili. Pak se tam zjevil Deaton a uspal ho.“ Řekl.
„Stilesi to není možné.“ Vyhrkl jsem a zamračil se.
„Cože?“ Zeptal se.
„Tohle se ti zdálo?“ Zeptal jsem se.
„Jo.“ Přikývl.
„Ten samy sen, jsem totiž měl i já.“ Řekl jsem.
Zůstal na mě hledět s pootevřenou pusou.
„A měl pokračování?“ Zeptal se.
„Co?“ Zamrkal jsem. „Ne, proč?“
„Ten můj ano.“ Odpověděl.
Jeho podvědomí bylo ve vytváření snů vážně na jiném levelu, než moje.
„Táta je v nemocnici.“ Řekl tiše.
Viděl jsem, jak se mu znovu nahrnuly slzy do očí.
„Šel jsem pak znovu spát a když jsem se probudil, všude byla krev. Hledal jsem ho a když jsem přišel do kuchyně.. Ležel na podlaze a krvácel. Než ztratil vědomí, díval se na mě, jako by viděl monstrum, co se ho chystá sežrat. A za ním.. za ním na zdi.. Bylo něco napsané krví.“ Řekl roztřeseně, když začal brečet.
Objal jsem ho. Tušil jsem, že z něj víc nedostanu a tak jsem mu jemně přiložil prsty k zátylku. Potřeboval jsem vědět zbytek. Jakmile se moje mysl propojila s jeho, viděl jsem tu hrůznou scénu z kuchyně, kterou mi popisoval. Co na tom však bylo horší, byl znak na zdi.
Nebyl to totiž ledajaký znak. Byl to znak, který používají Oni ke značení lidí a zároveň znak, který mi říkal, že ty noční můry rozhodně nejsou náhoda. Na zdi v kuchyni u Stilinskich byl znak pro slovo „self“.