Void

Mizející Lidé, Cíl: Stiles

Z pohledu Scotta

„Měl bys to říct Stilisnkému. Měl bys mu říct, co je skutečně špatně se Stilesem.“
Tato slova mi včera řekl Derek, když jsem mu oznámil, co se událo ve škole.
„Neskončí to. Ne, dokud nebudeme mrtví my, nebo on.“ Řekl Peter.
„Ale Stiles-“
„Ne, Scotte.“ Zavrtěl hlavou Peter. „Tohle už není Stiles. Byl, dokud neztratil kontrolu. Ovládá ho Nogitsune a pohltila ho část wendiga uvnitř něj. Teď je z něj lstivé, vraždící monstrum.“
Seděl jsem ve svém pokoji u stolu. Před sebou jsem měl seznam pohřešovaných osob, za poslední týden, o který jsem si řekl u Parishe. Byl delší, než jsem čekal. Doufal jsem, že ne všichni z něj se stali obětí běsnícího wendiga.
Bylo už docela pozdě, takže jsem si řekl, že půjdu spát. Vstal jsem od stolu a nechtěně něco shodil. Byla to nějaká fotka. Zvedl jsem ji. Vhrkly mi slzy do očí. Byli jsme na ní já a Stiles, při tréninku lacrossu, ještě předtím, než jsem se stal vlkodlakem. Ještě když jsme byli oba obyčejní teenageři.
Vzal jsem do ruky připínáček a vrátil fotku na nástěnku, kam patřila. Rozsvítil se mi telefon - zpráva. Vzal jsem jej do ruky.
Derekův byt. Hned teď.
Byla od Argenta. Zjistili snad něco, co jsem já nevěděl? Vzal jsem si bundu a běžel po schodech dolů.
„Mami? Jdu za Argentem.“ Řekl jsem.
„Kvůli Stilesovi?“ Zeptala se.
Přikývl jsem.
„Počkej chvíli, půjdu s tebou. Mám tu něco, co bych jim chtěla ukázat.. Ohledně těch vražd.. Jeho DNA..“ Povzdechla si. Byla na tom velmi špatně, když se dozvěděla, že je za ty vraždy zodpovědný Stiles.
„Dobře...“ Řekl jsem. „Jsi v pohodě, mami?“
„Ne.“ Zavrtěla hlavou. „Nějak pořád nemůžu uvěřit, že by Stiles.. Dělal něco takového.“
Přikývl jsem. Chápal jsem ji. Také jsem tomu nemohl uvěřit.
Vzali jsme její auto a jeli k Derekovi. Celou dobu byla potichu.
Přijeli jsme na místo. Před budovou bylo zaparkované auto sheriffa. Takže nakonec zavolal i jeho, jo? Povzdechl jsem si. Tohle pro něj bude těžké, dozvědět se, že jeho syn je.. Potřásl jsem hlavou a vystoupil z auta. Peter nás čekal dole u dveří a beze slova nás odvedl nahoru do bytu. Polkl jsem. Atmosféra by se dala krájet.
Vešli jsme dovnitř. Byli tu všichni - Stilinski, Parish, Lydia, Argent, Allison, Kira a její rodiče, Isaac, dvojčata..
„To je.. Celkem dost lidí..“ Řekla tiše máma.
Přikývl jsem. Stiles byl důležitou částí smečky. Dokonce ani po tom, co se mezi námi odehrálo ve škole, se to nezměnilo.
„Takže jsme tu všichni, jo?“ Zeptal se Peter.
Přikývl jsem. Pokud už nikoho jiného nevolali, byli jsme poslední.
„Je na čase, abychom si promluvili o tom, co se děje ve městě v poslední době. A taky je na čase posoudit, jestli je moudré ho nechat naživu, tudíž jestli je stále ještě alespoň částečně sám sebou, nebo už jsme ho dávno ztratili a bude potřeba jej zabít.“ Řekl Argent.
„Promiň, o čem to mluvíš?“ Zeptal se Stilinski.
„Nikdo mu to ještě neřekl?“ Zeptal se Argent.
V místnosti bylo ticho. Ne. Nikdo mu neřekl, že jeho syn je už nejspíš nenávratně pryč.
„K tomuto potřebujeme všechny, co o něm něco ví. Takže i Vás, sheriffe.“ Řekl Argent. „Jdeme probrat, jak zneškodnit poslední chiméru, z části wendigo, z části kicune, která se prohání po Beacon Hills a zabíjí lidi. Ne z hladu. Zabíjí je pro zábavu. Našim cílem je zneškodnit Stilese..“